V medicíně je příznakem onemocnění, které lékař zjistí při fyzikálním vyšetření pacienta. Je tedy „objektivní“, na rozdíl od pacientovy zkušenosti (symptomu), která je (relativně) subjektivní.
Někdy se používá výraz „klinický příznak“, aby se zdůraznilo, že pozorování probíhá v klinickém kontextu.
Příkladem příznaků je zvýšený krevní tlak, abnormální vzhled sítnice nebo třepení nehtů. Ty by pro pacienta většinou neměly žádný význam, ale mohou lékaře přimět k tomu, aby pátral po určitých kategoriích onemocnění, které by vysvětlovaly pacientovy příznaky.
Zdravotní příznaky lze klasifikovat podle typu závěru, který lze z jejich přítomnosti vyvodit, například:80-81:
„[Pokud lze vzhled pacientova obličeje] popsat takto: nos ostrý, oči zapadlé, spánky spadlé, uši studené a stažené a jejich laloky pokřivené, kůže v obličeji tvrdá, napjatá a suchá a barva obličeje bledá nebo tmavá…. a pokud nedojde ke zlepšení během [předepsané doby], je třeba si uvědomit, že toto znamení předznamenává smrt.“
„[Symptom] je tedy jev způsobený nemocí a pozorovatelný přímo ve zkušenosti. Můžeme o něm hovořit jako o projevu nemoci. Když pozorovatel tento jev reflektuje a použije jej jako základ pro další závěry, pak se tento symptom mění ve znak. Jako znamení ukazuje mimo sebe – třeba na současnou nemoc nebo na minulost či budoucnost. To, na co znak ukazuje, je součástí jeho významu, který může být bohatý a komplexní, nebo skrovný, nebo jakákoli gradace mezi tím. V medicíně je tedy znak jevem, z něhož můžeme získat zprávu, zprávu, která nám něco říká o pacientovi nebo nemoci. Jev nebo pozorování, které zprávu nepřináší, není znakem. Rozdíl mezi znamením a příznakem spočívá ve významu, a ten není vnímán, ale odvozován.“:81
V určitém smyslu je proces diagnostiky vždy otázkou posouzení pravděpodobnosti, že se u pacienta daný stav vyskytuje. U pacienta s hemoptýzou (vykašláváním krve) je mnohem pravděpodobnější, že hemoptýza je způsobena onemocněním dýchacích cest než tím, že si pacient zlomil prst na noze. Každá otázka při odebírání anamnézy umožňuje lékaři zúžit svůj pohled na příčinu příznaku a postupně ověřovat a vytvářet své hypotézy.
Vyšetření, jehož podstatou je hledání klinických příznaků, umožňuje lékaři zjistit, zda jsou v těle pacienta důkazy, které by podpořily jeho hypotézy o možném onemocnění. U pacienta, který uvedl dobrou historku podporující diagnózu tuberkulózy, se při vyšetření mohou objevit příznaky, které lékaře od této diagnózy odvádějí a směřují například spíše k sarkoidóze. Vyšetření příznaků prověřuje hypotézy lékaře a pokaždé, když je nalezen příznak, který podporuje danou diagnózu, stává se tato diagnóza pravděpodobnější.
Speciální testy (krevní testy, radiologie, skeny, biopsie atd.) také umožňují ověřit hypotézu. O těchto speciálních testech se také říká, že ukazují příznaky v klinickém smyslu. Opět lze test považovat za patognomický pro danou nemoc, ale v takovém případě se obecně říká, že test je spíše „diagnostický“ pro danou nemoc než patognomický. Příkladem může být anamnéza pádu z výšky s následnou velkou bolestí nohy. Příznaky (oteklá, citlivá, pokřivená dolní končetina) jen velmi silně naznačují zlomeninu; ve skutečnosti nemusí být zlomená, a i kdyby byla, je třeba znát konkrétní druh zlomeniny a stupeň jejího vykloubení, proto lékař nařídí rentgenové vyšetření. Na rentgenovém snímku je patrná zlomenina holenní kosti, a proto se říká, že snímek je diagnostický pro zlomeninu.