V kritické teorii, a zejména v postmodernismu, je metanarativní (někdy mistrovské vyprávění) „globální nebo totalizující kulturní narativní schéma, které nařizuje a vysvětluje poznání a zkušenost“ (Stephens 1998, str.6). Předpona meta znamená asi, vyprávění je příběh, takže metanarativní je příběh o příběhu.
Termín je nejznámější pro jeho použití Jeanem-Françoisem Lyotardem v následujícím citátu: „Zjednodušuji do extrému, definuji postmodernu jako nedůvěru vůči metanarativům“ (1984). Tím Lyotard mínil, že postmoderní stav je charakterizován stále rozšířenějším skepticismem vůči metanarativům, jako je jedinečné postavení jedince, hranice informací a pochod pokroku, o nichž se má za to, že během modernity daly západnímu myšlení řád a smysl.
Význam metanarativu
Metalonarace může zahrnovat jakýkoli velkolepý, všeobjímající příběh, klasický text nebo archetypální popis historického záznamu. Mohou také poskytnout rámec, na němž mohou být uspořádány vlastní zkušenosti a myšlenky jednotlivce. Tyto velkolepé, všeobjímající příběhy jsou typicky charakterizovány nějakou formou ‚transcendentní a univerzální pravdy‘ vedle evolučního příběhu lidské existence (příběh se začátkem, středem a koncem). Většina metanarací bývá ve svých vizích pro lidský druh poměrně optimistická, některé hraničí s utopií, ale různé myšlenkové proudy nabízejí velmi rozdílné popisy…
Moderní skepticismus vůči metanarativům
Podle Jeana-Françoise Lyotarda je určující podmínkou postmodernity široce rozšířený skepticismus či „nedůvěra“ vůči metanarativům (1984). Lyotard a mnoho dalších poststrukturalistických myslitelů to z mnoha důvodů považují za pozitivní vývoj. Za prvé, pokusy o konstrukci velkých teorií mají tendenci zavrhovat přirozeně existující chaos a nepořádek ve vesmíru. „Metanarrativy“ ignorují heterogenitu či pestrost lidské existence. Jsou také vnímány jako ztělesnění nepřijatelných pohledů na historický vývoj, pokud jde o pokrok směrem ke konkrétnímu cíli. latentní různorodé vášně lidských bytostí vždy znemožní, aby byly seřazeny podle nějaké teoretické doktríny, a to je jeden z důvodů uváděných pro rozpad Sovětského svazu na počátku 90. let.
Nahrazení velkolepých, univerzálních vyprávění malými, lokálními vyprávěními
Je postmodernismus metanarací?
Lyotardova analýza postmoderního stavu byla kritizována jako vnitřně nekonzistentní. Například myslitelé jako Alex Callinicos a Jürgen Habermas tvrdí, že Lyotardův popis postmoderního světa jako obsahujícího „nedůvěru k metanarativům“ by mohl být sám o sobě považován za metanarativ. Podle tohoto názoru poststrukturalističtí myslitelé jako Lyotard kritizují univerzální pravidla, ale postulují, že postmodernita obsahuje univerzální skepsi k metanarativům. Tudíž by se dalo říci, že postmoderní nedůvěra k metanarativům je sama o sobě vyvracející. Pokud jsme skeptičtí k univerzálním narativům jako „pravda“, „poznání“, „právo“ nebo „zlo“, pak není důvod věřit, té „pravdě“, že metanarativy jsou podkopávány. Možná nám postmodernisté, jako Lyotard, nenabízejí utopické, teologické, metanarativy, ale v mnoha ohledech jsou jejich argumenty otevřené metanarativní interpretaci. Kladou velký důraz na iracionální, i když přitom uplatňují nástroje rozumu. Postmodernismus je antiteorie, ale používá teoretické nástroje, aby své argumenty zdůvodnil.