Osvícenství je základní filozofický pojem, který přerostl náboženství a duchovno a v podstatě znamená osvícení získáním nové moudrosti nebo porozumění.
Zatímco „osvícenství“ odkazuje hlavně na sekulární evropský věk osvícenství, má také určité paralely v obou dálněvýchodních náboženských konceptech (buddhistický Bódhi, zenový satori a hinduistická mokša) i v evropském a blízkovýchodním náboženství (tj. Judaismus, křesťanství a islám).
Západní intelektuální historie pojmu „osvícení“ je základem myšlenky, která se vztahuje k lokalizovanému, nábožensky specifickému „osvícení“.
Pokouší se také překlenout tradiční propast mezi náboženstvím a náboženskou vírou a psychologickou vědou.
V tomto světském smyslu jsou „osvícení“ ti, kteří nejsou rozptylováni svými myšlenkami, ale zůstávají soustředěni;odolávají přirozené tendenci přicházet „ztraceni“ v přemýšlení o prožívání (spíše než prožívání přítomnosti). Tomuto zaměření se říká „uvědomění si bytí“ (satchidananda), kde je pozornost věnována spíše jejich existenci než jejich prožívání. Schopnost soustředit se je posílena technikami, jako je meditace, prozpěvování (s uvědoměním) a mentální potvrzení toho, co se teď děje („Dýchám“, „Ochutnávám své jídlo“, „Dělám [to] teď“).
Osvícenství si začíná uvědomovat podstatu vlastního já prostřednictvím pozorování a redukce vlastní nevědomosti. Pozorováním vlastního já (našeho já) s odstupem si můžeme uvědomovat jeho procesy, aniž bychom v nich byli zachyceni. Takový postup umožňuje lepší interakci s ostatními a naším prostředím.
.
Systematické hledání osvícení bylo cílem poznání v podobě hledačů pravdy poté, co nalezli mistrovského učitele nebo gurua, který je mohl vést.
Nicméně tato formulace nemusela být nutně duchovní. V dřívějších dobách, například v období tibetského náboženství Bön, bylo osvícení považováno za součást kontextu magie —z níž vycházely vědecké metody (prostřednictvím alchymie).
Poté, co byly systematické metody naučeny v Indii, pořádaly národy Asie poutě, aby se jim naučily. Vztah mezi hledačem a guruem byl a zůstává ve většině případů základním bodem pro osvícení.
Existují praktické znaky takového stavu, které může guru rozpoznat.
Existuje tedy obecně světská složka osvícení, která se v některých případech může lišit od západního pojetí božské milosti (Boží), která byla v podstatě duchovní (tj. svatá, posvátná nebo mystická).
Kantova definice osvícení
(Pozn.: Kant zde mluví o „Aufklärung“, fázi kulturních dějin poznamenané vírou v rozum; to je zcela odlišné od „Erleuchtung“, duchovního probuzení, o němž se hovoří výše v souvislosti např. s Buddhou. Pouze v angličtině je pro tyto dva odlišné jevy použito stejné slovo.)
Ve své slavné eseji What Is Enlightenment?zroku 1784 ji Immanuel Kant popsal následovně:
Kant usoudil, že i když člověk musí poslouchat své občanské povinnosti, musí veřejně používat rozum. Jeho heslem pro osvícení je Sapere aude! nebo „Dare to know“.
Adornova a Horkheimerova definice osvícení
Osvícenství v západní civilizaci
Křesťanští svatí, kteří stáli mimo náboženskou hierarchii, dosáhli svého duchovního postavení sami a nemohli komunikovat praktické prostředky k osvícení. Místo toho byli křesťanští svatí často spojováni do náboženských řádů, jako tomu bylo v případě Matky Terezy ve dvacátém století. Tak, jako v případě svatého Františka z Assisi, bylo do jejich řádů nasměrováno obrovské bohatství. Odvážně řečeno, křesťanské myšlenky byly používány k vydělávání peněz, což byla hlavní motivace pro věk zkoumání.
V období po Věku objevování, kdy portugalské a později anglické obchodní společnosti získávaly nadvládu nad indickými rádži, začal koncept osvícenství pronikat do Evropy.
Souběžně s tím, když byl formulován a poté využíván Systém světa Isaaca Newtona, došlo k poznání, že mystický pohled na svět lze zavrhnout. Tento program se nazýval osvícenství. Tak byl křesťanský pohled systematicky potlačován, což vyvrcholilo sekulárním pohledem vyjádřeným v americké revoluci a tragicky násilnými akcemi francouzské revoluce proti králi, prvnímu stavu (církvi) a druhému stavu (šlechtě).
„Věk osvícenství“ je příslovečný čas zrání v lidech – zhruba kolem 18 let – kdy se iluze dětství vytratí, a člověku zůstane větší sebeuvědomění a pochopení jeho vlastních rolí a povinností ve světě. To je analogické s křesťany přijatým konceptem „znovuzrození“ a je to přímá vazba mezi duchovním učením Krista, Ježíše a Buddhy. V buddhismu osvícení znamená, že člověk je nakonec osvobozen od cyklu utrpení a znovuzrození, takže se nikdy nemusí znovu narodit jinak než z vlastní vůle, aby zachránil druhé, tím, že pomůže ostatním na cestě k osvícenství.