Skupinová práva jsou práva, která mají v určitých zemích všichni členové skupiny, a to pouze z důvodu členství v této skupině. Skupinová práva tedy nejsou univerzální jako práva jednotlivců, protože ne všichni jednotlivci mají stejná práva, s výjimkou zemí, kde jsou všem jednotlivcům zaručena stejná práva.
Příkladem takového systému může být Jihoafrická republika za bývalého režimu apartheidu, kdy všichni běloši měli skupinová práva, která ostatní neměli, protože patřili do této skupiny.
V takových zemích jsou příslušníci skupin, které mají více práv, označováni jako občané první třídy, zatímco všichni ostatní, kteří stejná práva nemají, jsou nazýváni občany druhé třídy.
Některé země, například Spojené státy, zrušily „skupinová práva“ až po velkém krveprolití. V USA k tomu nakonec došlo v roce 1868, kdy byl přijat čtrnáctý dodatek ústavy, „nejvyšší zákon země“, který výslovně zaručuje, že všichni občané mají stejná zákonná práva. Jiné země se právního pojetí „skupinových práv“ zbavily mnohem mírumilovněji.
Někteří tvrdí, že pozitivní diskriminace ve Spojených státech je porušením ústavy, nebo dokonce stejnou kategorií jako apartheid, protože se zdá, že tyto zákony přiznávají určitým osobám více „práv“ než jiným, a to na základě jejich příslušnosti k určitému pohlaví, rase nebo etniku.