Salvador Minuchin je rodinný terapeut narozený a vychovaný v Argentině.
Stejně jako další teoretici rodinné terapie, Salvador Minuchin vyvinul svou vlastní formu rodinné terapie; ta jeho zahrnuje nejen unikátní terminologii, ale také prostředek pro zobrazení klíčových rodinných parametrů diagramaticky. Zaměřuje se na strukturu rodiny, včetně jejích různých substruktur. V tomto ohledu je následovníkem teorie systémů a komunikace, protože jeho struktury jsou definovány transakcemi mezi vzájemně propojenými systémy v rámci rodiny. Hlásí se k systémovým pojmům celistvosti a rovnoprávnosti, obojí je kritické pro jeho pojetí změny.
Podle Minuchina je rodina funkční nebo dysfunkční na základě své schopnosti adaptovat se na různé stresory (mimofamiliární, idiosynkratické, vývojové), což zase spočívá na jasnosti a vhodnosti hranic jejího subsystému. Hranice jsou charakterizovány podél kontinua od enmeshmentu přes polodifúzní propustnost až po rigiditu. Kromě toho jsou rodinné subsystémy charakterizovány hierarchií moci, typicky s rodičovským subsystémem „nahoře“ vůči potomkovskému subsystému. Ve zdravých rodinách jsou hranice mezi rodiči a dětmi jak jasné, tak polodifúzní, což rodičům umožňuje společně s určitou mírou autority vyjednávat mezi sebou metody a cíle rodičovství; ze strany dětí jsou rodiče dostatečně odříznuti od dětí, aby umožnili míru samostatné sourozenecké a vrstevnické interakce, která vede k socializaci, avšak ne tak rigidní nebo odměřené, aby ignorovaly potřeby dětí na podporu, výchovu a vedení. Nefunkční rodiny vykazují smíšené subsystémy (tj. koalice) a nepatřičné mocenské hierarchie, jako například když je do rodičovského subsystému přivedeno starší dítě, aby nahradilo fyzicky nebo citově nepřítomného manžela.
Minuchinovým cílem je podporovat restrukturalizaci rodinného systému podle zdravějších linií, což činí vstupem do různých rodinných subsystémů, „neustále vyvolávajícím otřesy zásahy způsoby, které vyvolají nestabilní situace vyžadující změnu a restrukturalizaci rodinné organizace…. K terapeutické změně nemůže dojít, pokud nejsou upraveny některé již existující referenční rámce, zavedena flexibilita a vyvinuty nové způsoby fungování“. Aby Minuchin takovou změnu urychlil, manipuluje s formátem terapeutických sezení, strukturuje požadované subsystémy tak, že je izoluje od zbytku rodiny, a to buď využitím prostoru a rozmístění (sezení) uvnitř místnosti, nebo tím, že nečlenové požadované substruktury opustí místnost (ale zůstávají zapojeni pohledem zpoza jednosměrného zrcadla). Domnívá se, že změna musí být postupná a musí být prováděna v stravitelných krocích, aby byla užitečná a trvalá. Protože struktury mají tendenci se udržovat samy, zejména pokud je pozitivní zpětná vazba, Minuchin tvrdí, že terapeutická změna bude pravděpodobně zachována i za limity terapeutického sezení.
O jedné variantě či rozšíření jeho metodologie lze říci, že přechází od manipulace zkušeností k podpoře porozumění. Při práci s rodinami, které nejsou introspektivní a orientují se na konkrétní myšlení, bude Minuchin používat techniku izolace subsystému – jednostranného zrcadla, aby naučil členy rodiny na pohledové straně zrcadla, jak přejít od role zapleteného účastníka k roli hodnotícího pozorovatele. Toho docílí tak, že se k nim připojí v pozorovací místnosti a poukáže na vzorce transakcí, které se vyskytují na druhé straně zrcadla. I když Minuchin toto rozšíření formálně neintegruje do svého pohledu na terapeutické změny, zdá se, že pro své snahy o restrukturalizaci subsystému „brát“ a umožnit výslednou pozitivní zpětnou vazbu mezi subsystémy, aby vyvolal stabilitu a odpor ke změně, vyžaduje minimální úroveň pochopení nebo porozumění.
Změna pak nastává na úrovni subsystému a je výsledkem manipulací terapeuta stávajících subsystémů a je udržována jeho větší funkčností a výslednými změněnými referenčními rámci a pozitivní zpětnou vazbou.