Ve stejném pořadí, jaké používal papež Řehoř Veliký v 6. století našeho letopočtu a později Dante Alighieri ve své epické básni Božská komedie, je sedm smrtelných hříchů následující: Luxuria (extravagance, později chtíč), Gula (obžerství), Avaritia (chamtivost), Acedia (lenost), Ira (hněv), Invidia (závist) a Superbia (pýcha).
Každý ze sedmi smrtelných hříchů má mezi odpovídajícími sedmi svatými ctnostmi (někdy také označovanými jako opačné ctnosti) opak. Souběžně s hříchy, proti nimž stojí, je mezi sedmi svatými ctnostmi cudnost, abstinence, střídmost, pracovitost, trpělivost, laskavost a pokora.
Chtíč je obvykle chápán jako obsesivní nebo nadměrné myšlenky nebo touhy sexuální povahy. Nenaplněné chtíče někdy vedou k sexuálním nebo sociologickým nutkáním a/nebo prohřeškům zahrnujícím (ale zjevně ne pouze) sexuální závislost, cizoložství, bestialitu a znásilnění.
Danteho kritériem byla „nadměrná láska k druhým“, která proto činila lásku a oddanost Bohu druhořadou. V Očistci chodí kajícník v plamenech, aby se očistil od chlípných/sexuálních myšlenek.
Vznikl z latinského gluttire, což znamená hltat nebo polykat, obžerství je nadměrná požitkářství a nadměrná konzumace čehokoliv až k hranici plýtvání. V křesťanských náboženstvích je považováno za hřích kvůli nadměrné touze po jídle nebo jeho odepření potřebným.
V závislosti na kultuře může být vnímána buď jako neřest, nebo jako znak postavení. Tam, kde je potravin relativně málo, může být schopnost dobře se najíst něco, na co je třeba být hrdý (i když to může mít za následek i morální odpor, když se člověk setká s realitou těch méně šťastných). Tam, kde je potravin běžně dostatek, může být považována za znak sebekontroly, aby se člověk ubránil pokušení přejídat se.
Představitelé středověké církve (např. Tomáš Akvinský) zastávali obšírnější pohled na obžerství (Okholm 2000) a tvrdili, že by to mohlo zahrnovat i obsesivní předjímání jídel a neustálé pojídání lahůdek a příliš nákladných potravin. Zašel tak daleko, že připravil seznam šesti způsobů, jak spáchat obžerství, včetně:
Chamtivost je, stejně jako chtíč a Obžerství, hříchem nestřídmosti. Chamtivost (jak ji vidí církev) se však uplatňuje zejména při získávání bohatství. Svatý Tomáš Akvinský napsal, že Chamtivost je „hříchem proti Bohu, stejně jako všechny smrtelné hříchy, do té míry, do jaké člověk odsuzuje věci věčné kvůli světským věcem“. V Dantově očistci byli kajícníci svázáni a položeni tváří k zemi za to, že se příliš soustředili na pozemské myšlenky. „Lakota“ je spíše paušální termín, který může popsat mnoho dalších příkladů hříšného chování. Patří mezi ně neloajálnost, úmyslná zrada nebo zrada, zejména pro osobní prospěch, například úplatkářstvím. Mravenčí a hromadění materiálů nebo předmětů, krádeže a loupeže, zejména pomocí násilí, podvodů nebo manipulace s autoritou, to vše jsou činy, které mohou být inspirovány chamtivostí. Mezi takové prohřešky může patřit Svatkup, kde člověk profituje z kupčení zboží uvnitř skutečných hranic církve.
Více než jiné hříchy se definice lenosti od svého původního zařazení mezi sedm smrtelných hříchů značně změnila. Poprvé se jí říkalo hřích smutku. V prvních letech křesťanství ji charakterizovalo to, co by dnes moderní spisovatelé popsali jako melancholii: apatie, deprese a neradostnost – poslední byla vnímána jako odmítnutí těšit se z dobroty Boha a světa, který stvořil. Původně její místo plnily dva další aspekty, Acedia a Smutek. První z nich popisoval duchovní apatii, která působila na věřící tím, že je odrazovala od jejich náboženské práce. Smutek (tristitia v latině) popisoval pocit nespokojenosti nebo nespokojenosti, který způsoboval nespokojenost s něčí současnou situací. Když svatý Tomáš Akvinský vybral na svůj seznam Acediu, popsal ji jako „neklid mysli“, jako původce menších hříchů, jako je neklid a nestabilita. Dante tuto definici dále upřesnil a popsal lenost jako „neschopnost milovat Boha celým svým srdcem, celou svou myslí a celou svou duší“. Popsal ji také jako prostřední hřích a jako takový byl jediným hříchem, který se vyznačoval absencí nebo nedostatečností lásky. V jeho Očistci byli lítostiví kajícníci nuceni běžet nepřetržitě maximální rychlostí.
Moderní pohled na neřest, zdůrazněný její opačnou ctnostnou horlivostí/pílí, je, že představuje neschopnost využít svůj talent a dary. Například student, který nepracuje nad rámec toho, co je požadováno (a tudíž nedosáhne svého plného potenciálu), by mohl být označen za „lenocha“.
Současné výklady jsou proto mnohem méně přísné a obsáhlé, než byly ve středověku, a líčí lenost spíše jako hřích lenosti nebo lhostejnosti, neochoty jednat, neochoty starat se (spíše než jako neschopnost milovat Boha a jeho skutky). Z tohoto důvodu je dnes lenost často vnímána jako podstatně méně závažná než ostatní hříchy, spíše jako hřích opomenutí než zadání.
Hněv lze popsat jako nezřízené a nekontrolované pocity nenávisti a hněvu. Tyto pocity se mohou projevit jako vehementní popírání pravdy, a to jak vůči druhým, tak ve formě sebezapření, netrpělivosti s postupem práva a touhy po pomstě mimo fungování soudního systému (jako je zapojení se do vigilantismu) a obecně touhy páchat zlo nebo škodit druhým. Přestupky nesené pomstou patří mezi nejzávažnější, včetně vraždy, napadení a v extrémních případech genocidy. (Viz Zločiny proti lidskosti.) Hněv je jediný hřích, který není nutně spojen se sobectvím nebo sobectvím (i když člověk může být samozřejmě rozhněvaný ze sobeckých důvodů, jako je žárlivost). Dante popsal pomstu jako „lásku ke spravedlnosti zvrácenou k pomstě a zášti“.
Stejně jako chamtivost je i Závist charakterizována neukojitelnou touhou; liší se však ze dvou hlavních důvodů. Za prvé, chamtivost je do značné míry spojována s materiálními statky, zatímco Závist může platit obecněji. Za druhé, ti, kdo se dopustí hříchu Závisti, touží po něčem, co má někdo jiný a oni sami sebe vnímají jako nedostatek. Dante to definoval jako „lásku k vlastnímu dobru zvrácenou v touhu připravit ostatní lidi o jejich dobro“. V Dantově očistci je trestem pro závistivce nechat si zašít oči drátem, protože získali hříšnou rozkoš z toho, když viděli ostatní ponížené. Tomáš Akvinský popsal Závist jako „zármutek nad dobrem druhých“.
Římskokatolická církev také uznává sedm svatých ctností, které odpovídají každému ze sedmi smrtelných hříchů.