Situované učení je vzdělávání, které probíhá v prostředí, které je funkčně totožné s prostředím, v němž se bude učení uplatňovat:
Často se jedná o učení „just in time“, ale ne vždy – hudební, sportovní a vojenský výcvik obvykle začíná velmi brzy a pokračuje po celou kariéru žáka. A učebny určené pro situační učení se obvykle používají dlouho předtím, než vznikne jakákoli „potřeba“ učit se danou látku.
Přednášky a rozhovory mezi účastníky mohou být zapojeny, ale obvykle nejsou jediným středem pozornosti a jsou krátké. Na rozdíl od tradiční výuky ve třídě nebo na semináři situované učení předpokládá, že probíhající procesy, do nichž je člověk osobně a fyzicky zapojen, např. okolní klima a ekosystém, sociální síť ostatních, kteří dělají totéž, mění schopnost afektivního učení.
Ve filozofii vzdělávání je situované učení obvykle považováno za velmi žádoucí, ale je také poněkud nákladné, protože vyžaduje cestování, pomůcky atd., které mohou být poměrně drahé. Výslovná pozornost věnovaná budování návyků je v situovaném učení poměrně důležitá, což může být způsobeno určitou příbuzností s behaviorismem a předpokladem, že podmiňování je důležitější než získané „knižní učení“. Průvodce po vašem boku je často stavěn do kontrastu s přístupem mudrce na pódiu při přednáškách ve třídě.
Součástí většiny teorií situačního učení je také budování etických vztahů mezi účastníky a rozvoj etiky ve skupině, kterou sdílejí všichni vrstevníci, takže tlak vrstevníků působí pozitivně na zlepšení výkonu.
Existují také situační teorie etiky a ekonomie, např. většina zelených ekonomií a znalostí – které se přenášejí situačním učením. Všechny zdůrazňují aktuální fyzický, geografický, ekologický a infrastrukturní stav, v němž se aktér nachází, možnosti tohoto prostředí a uvědomění si rozhodnutí, která v něm činí.
Jean Lave a Etienne Wenger (1991) Situované učení. Legitimní periferní účast, Cambridge: Cambridge: University of Cambridge Press