Sociální aspekty televize jsou vlivy, které média mají na společnost od jejího vzniku. Přesvědčení, že tento dopad byl dramatický, bylo v mediální teorii od jejího vzniku do značné míry nezpochybnitelné. Existuje však mnoho sporů o to, jaké jsou tyto vlivy, jak vážné jsou jejich důsledky a zda jsou tyto vlivy více či méně evoluční s lidskou komunikací.
Ačkoliv je velká část diskusí kolem vlivu televize na společnost negativní, mediální teoretik Joshua Meyrowitz tvrdí, že médium má méně přiškrcení, které tlačí na své diváky, a více držadlo, které vede jeho názory k oblastem a tématům, ke kterým jim byl dříve odepřen přístup.
Stěny mezi mužem a ženou jsou erodovány, protože televize umožňuje každému pohlaví nahlédnout do děje toho druhého. Zatímco ženy, které byly „tradičně izolovanější než muži“, dostávaly stejnou příležitost konzumovat pořady o „mužnějším“ snažení, mužské ženské stránky jsou klepány emocionálně vzývavou povahou mnoha televizních pořadů.
Televize hrála významnou roli ve feministickém hnutí. Přestože se většina žen zobrazených v televizi podřizovala stereotypům, televize také ukazovala životy mužů a také zprávy a aktuální dění. Tyto „jiné životy“ zobrazené v televizi zanechaly mnoho žen nespokojených se svou současnou socializací. To otevřelo mnoho diskusí a argumentů o rolích žen ve společnosti, o které nyní věděly do větší hloubky.
Zastoupení mužů a žen na televizní obrazovce je předmětem mnoha diskusí od doby, kdy se televize stala komerčně dostupnou na konci třicátých let. V roce 1964 Betty Friedanová tvrdila, že „televize reprezentovala Američanku jako „hloupou, nepřitažlivou, nejistou malou domácí dříčku, která tráví své mučednické bezduché, nudné dny sněním o lásce – a pletichařením odporné pomsty svému manželovi“. Televize, to je pravda, ženám naznačovala, jak by se podle společnosti měly chovat. Když se ženy v šedesátých a sedmdesátých letech začaly bouřit a protestovat, aby se ve společnosti staly rovnými, jejich zobrazení v televizi bylo tématem, kterým se zabývaly. Když se televize stala větší a významnější součástí každodenního života, televizní stanice vykreslovaly ženy v určitém světle. Novinářka Susan Faludiová navrhla: „Praktiky a programování televizní sítě v osmdesátých letech byly pokusem vrátit se k těm dřívějším stereotypům o ženách.“ Je možné, že ženy byly takto zastoupeny, protože to byla jejich vnímaná role ve společnosti. Prostřednictvím televize mohou i ženy, které se nejvíce vracejí domů, zažít části naší kultury, které byly kdysi považovány především za muže – sport, válku, obchod, medicínu, právo a politiku.
To ovšem neznamená, že muži nebyli také zastoupeni stereotypně. I když rysy, které většina mužských postav v televizi ztělesňovala, byly odvaha, stoicismus a racionalita, to vše bylo společností ceněno. Televize pomohla mužům, aby si více uvědomili své pocity a skutečnost, že emoce nelze zcela pohřbít. Vnitřní intimita televize z ní dělá jedno z mála veřejných prostranství v naší společnosti, kde muži běžně nosí make-up a jsou posuzováni jak podle svého osobního vzhledu a svého „stylu“, tak podle svých „úspěchů“.
Od roku 1930 do roku 2007 se denní televize moc nezměnila. Mýdlové opery a talk show stále dominují dennímu vysílání. Televize hlavního vysílacího času od 50. let byla zaměřena na muže a zaměřovala se na ně. V roce 1952 tvořili 68% postav v primetimových dramatech muži; v roce 1973 tvořili 74% postav v těchto seriálech muži. V roce 1970 začala jednat Národní organizace pro ženy (NOW). Vytvořily pracovní skupinu, která studovala a měnila „hanlivé stereotypy o ženách v televizi“. V roce 1972 zpochybnily licence dvou stanic vlastněných televizí na základě jejich sexistického programu. V 60. letech seriály I Dream of Jeannie a Bewitched naznačovaly, že jediný způsob, jak se ženy mohou vyhnout svým povinnostem, je používat magii. Analýza průmyslu Shari Anne Brillová z Caratu USA uvádí: „Roky, když byli muži za kamerou, byly ženy opravdu podivínské. Nyní máte hlavní ženské role, které hrají superhrdinky, nebo superbyznysmenky“ Současné televizní vysílání nabízí řadu ženských portrétů.
Před vznikem televize byl za hlavní kanál pro přístup k informacím a znalostem považován tisk. Způsob, jakým se lidé v té době dostávali k informacím, je v mnoha ohledech omezený. Děti byly kdysi ovládány dospělými prostřednictvím gramotnosti. Úroveň gramotnosti knih by často odpovídala „vhodným“ tématům pro děti. Témata nevhodná pro děti by byla napsána pro vyšší úroveň gramotnosti a když by se většina dětí pokusila tyto knihy přečíst, byly by mimo jejich literární možnosti.
U televize je úroveň gramotnosti potřebná k porozumění podstatně nižší, stejně jako je obtížné sledovat, jak dítě přístroj používá, a předvídat obsah, který bude jeho prostřednictvím poskytován. Mnoho výzkumu a vývoje je však věnováno znovuzískání kontroly, sledování a omezení spotřeby televize dětmi.
Televize často může dětem ukázat to, co dospělí nechtějí, aby věděly. Klíčovým příkladem toho je televizní pořad Otec ví nejlépe, kde jsou děti zasvěceny do možná největšího tajemství: že dospělí před nimi mají tajemství.
Politika se od vzniku televize podstatně změnila, a to jak k prospěchu, tak ke škodě politiků. Politici dokázali oslovit lidi na mnohem osobnější úrovni v mnohem větším měřítku. Intenzivní a neustálé vystavování se politickým vůdcům je však v kolektivním myšlení společnosti demystifikovalo a učinilo je méně legendárními či mýtickými a lidštějšími.
Existují i negativnější interpretace sociálních dopadů televize. Jak se televize stávala stále dominantnější formou masové komunikace, kritici si stěžovali na to, jak špatně médium dostálo svému slibu, že bude sloužit veřejnému zájmu, především v projevu Newtona N. Minowa z roku 1961, který popisoval „rozlehlou pustinu“, jež byla tehdejším televizním programem. Televize byla charakterizována jako „prsatá trubice“, bezduché zaměstnání a výplň času.
Od svého vynálezu je televize obviňována z toho, že testuje hranice slušnosti ve společnosti. To je v kontrastu s příkladem televize autora Miltona Shulmana v šedesátých letech, kdy „televizní karikatury ukazovaly krávy bez vemen a ani pauza nebyla březí“, a vulgarita v přímém přenosu byla mnohem více odsuzována. Shulman píše, že už v sedmdesátých letech televize formovala myšlenky slušnosti a vhodnosti v zemích, které médium přikrylo. Tvrdí, že jako obzvláště „všudypřítomné a všudypřítomné“ médium dokáže televize vytvořit pohodlné seznámení s jazykem a chováním a jejich přijetí, které bylo kdysi považováno za společensky nepřijatelné. Televize, stejně jako ovlivňování jejích diváků, vyvolává imitativní reakci ostatních konkurenčních médií, která se snaží udržet krok a udržet si diváka nebo čtenáře.
Stížnosti na společenský vliv televize lze slyšet i z justičního systému, neboť vyšetřovatelé i státní zástupci kritizují to, co označují za „syndrom kriminalistiky“. Stěžují si, že kvůli popularitě a značné sledovanosti kriminalistiky a jejích spinoffů dnes poroty očekávají, že budou „oslněny“, a zprostí zločince obvinění, pokud nebudou předloženy působivé fyzické důkazy, a to i v případě, že prokuratura předloží motiv, svědectví a chybějící alibi.
Psychologicky negativní efekt
Bazální gangliová část mozku se stává velmi aktivní, když člověk hraje videohry a dívá se na televizi. A tělo uvolňuje chemickou látku zvanou dopamin. Ritalin (a kokain) také působí na bazální gangliové části mozku a zvyšuje dopamin. Uvolňuje se více dopaminu; tím méně neurotransmiteru je k dispozici pro cokoli jiného. Z tohoto důvodu by osoby s nemocemi souvisejícími s nevyvážeností dopaminu, jako je ADHD, měly omezit čas strávený sledováním televize na půl hodiny denně.[Jak odkazovat a odkaz na shrnutí nebo text]
Ve svých počátcích byla televize pomíjivým médiem. Fanoušci pravidelných pořadů plánovali své pořady tak, aby mohli sledovat své pořady v době jejich vysílání. Termín televize pro schůzky zavedli obchodníci, aby popsali tento druh náklonnosti.
Závislost diváků na harmonogramu se zmírnila s vynálezem programovatelných videorekordérů, jako jsou videorekordér Videocassette a digitální videorekordér. Spotřebitelé mohli sledovat programy podle svého vlastního harmonogramu, jakmile byly odvysílány a zaznamenány. Poskytovatelé televizních služeb také nabízejí video na vyžádání, tedy soubor programů, které bylo možné sledovat kdykoli.
Mobilní telefonní sítě i internet jsou schopny přenášet video streamy. K dispozici je již značné množství internetové televize, a to buď živě, nebo jako programy ke stažení, a internetové stránky pro sdílení videí se staly velmi populární.
Japonský výrobce Scalar vyvinul velmi malý televizní systém připojený k brýlím, nazvaný „Teleglass T3-F“.
Téměř od vzniku tohoto média se objevila obvinění, že některé pořady jsou tak či onak nevhodné, urážlivé nebo neslušné. Kritici jako Jean Kilborne tvrdili, že televize, stejně jako další masové mediální snímky, poškozují obraz mladých dívek o sobě samých. Jiní komentátoři jako Sut Jhally argumentují tím, že televizní inzerenti v USA se záměrně snaží srovnávat štěstí s nákupem výrobků, navzdory studiím, které ukazují, že štěstí pro většinu lidí pochází z nehmotných sfér, jako jsou vřelá přátelství a pocity spojení s vlastní komunitou. George Gerbner předložil důkazy, že časté vykreslování zločinu, zejména menšinové kriminality, vedlo k syndromu středního světa, názoru častých diváků televize, že míra kriminality je mnohem vyšší, než by naznačovaly skutečné údaje. Kromě toho bylo mnoho televizí obviněno z toho, že prezentují propagandu, politickou či jinou, a že jsou prezentovány na nízké intelektuální úrovni.
Neutralita této sekce je sporná. Prosím, prohlédněte si sekci diskusní stránky článku.
Paralelně s rostoucím prvenstvím televize v rodinném životě a ve společnosti, stále hlasitější sbor zákonodárců, vědců a rodičů vznáší námitky proti nekritickému přijímání média. Například švédská vláda v roce 1991 zavedla úplný zákaz reklamy pro děti mladší dvanácti let (viz reklama). Padesát let výzkumu vlivu televize na citový a společenský vývoj dětí ukazuje, že existují jasné souvislosti mezi sledováním násilí v televizi a provozováním agresivního nebo násilného chování. V nedávné studii zveřejněné v časopise Media Psychology výzkumný tým prokázal, že vzorce aktivace mozku dětí sledujících násilí ukazují, že děti jsou násilím vzrušeny (zvýšená tepová frekvence), demonstrují strach (aktivace amygdaly – senzoru boje nebo letu v mozku) v reakci na video násilí a ukládají pozorované násilí do oblasti mozku (zadní cingule), která je vyhrazena pro dlouhodobou paměť traumatických událostí. Tzn. mozková reakce je strukturálně podobná té, kterou by měla vůči události, která se děje osobně.
Článek v časopise Scientific American z roku 2002 naznačil, že nutkavé sledování televize, závislost na televizi, se nijak neliší od jakékoli jiné závislosti, což je zjištění podpořené zprávami o abstinenčních příznacích mezi rodinami, které byly okolnostmi donuceny přestat sledovat televizi. Podélná studie na Novém Zélandu zahrnující 1000 lidí (od dětství do 26 let věku) prokázala, že „sledování televize v dětství a dospívání je spojeno se špatnými výsledky ve vzdělávání do 12 let věku“. Jinými slovy, čím více dítě sledovalo televizi, tím menší byla pravděpodobnost, že dokončí školu a zapíše se na univerzitu. Studie zveřejněná v časopise Journal of Sexuality Research and Social Policy dospěla k závěru, že zapojení rodičů do televizního vysílání je spojeno s větší tělesnou spokojeností dospívajících dívek, menšími sexuálními zkušenostmi mezi dospívajícími muži i ženami a že zapojení rodičů do televizního vysílání může ovlivnit sebevědomí a obraz těla, částečně zvýšením blízkosti mezi rodiči a dětmi. Byla provedena řada studií o vztahu mezi sledováním televize a školním prospěchem.
Jedním z důvodů, proč lidé vedou kampaň proti televizi, jsou aktivity, které lidé nedělají během doby, kdy ji sledují. Mnoho aktivistů se domnívá, že používat 3,5 hodiny denně v televizi (britský a americký průměr) se nevyplatí. Zatímco pouze 3% amerických nezletilých vlastní osobní televizi, odhaduje se, že denní sledovanost mezi 12-17letými přesahuje 4 hodiny.
Podle studie zveřejněné v časopise Nature se bazální gangliová část mozku stává velmi aktivní, když člověk hraje videohry a dívá se na televizi. A tělo uvolňuje chemickou látku zvanou dopamin. Ritalin (a kokain) také působí na bazální ganglie mozku a zvyšuje dopamin. „Problém je v tom, že čím více dopaminu se uvolňuje, tím méně neurotransmiteru je k dispozici pro školní úkoly, domácí práce, domácí úkoly a tak dále.“
Audiovizuální média, včetně televize, jsou druhým nejúčinnějším komunikačním prostředkem, který má psychologický operátor k dispozici. Účinnost je založena na tom, že vidí a slyší přesvědčivé sdělení. Tato média jsou vynikajícím prostředkem pro přenos přesvědčivých sdělení a vyvolávají vysoký stupeň upomínky.
Propaganda může existovat ve zprávách, aktuálních událostech nebo diskusních pořadech, jako reklama nebo veřejná služba oznamující „spoty“ nebo jako dlouhotrvající advertoriály.
Navzdory tomuto výzkumu dnes mnoho mediálních vědců takové studie odmítá jako chybné. Pro jeden příklad této myšlenkové školy viz článek Davida Gauntletta „Deset věcí špatně s modelem mediálních ‚efektů’“. Dimitri Christakis cituje studie, ve kterých ti, kteří sledovali „Sezamovou ulici“ a další vzdělávací programy jako předškoláci, měli vyšší známky, četli více knih, kladli větší důraz na výsledky a byli kreativnější. Podobné je, že zatímco ti, kteří byli vystaveni negativním vzorům, trpěli, ti, kteří byli vystaveni pozitivním modelům, se chovali lépe. Moderní děti mohou být vystaveny mnohem většímu množství historie, zpráv a vědy než předchozí generace, kdy byly informace dostupné pouze z novin a knih.