Pondělní demonstrace ve východním Německu přispěly k pádu Berlínské zdi.
Americký pochod za občanská práva na Washington, vedoucí pochodují od Washingtonova památníku k Lincolnovu památníku, 28. srpna 1963.
Demonstrace oranžové revoluce trvaly tak dlouho, že si demonstranti postavili stany.
Odhadem 1 až 3 miliony lidí na demonstraci v době vrcholící filipínské revoluce People Power.
Tisíce lidí na Tchaj-wanu zahájily v Tchaj-peji demonstraci „Obléhejte prezidentský úřad“, aby přiměly prezidenta Čínské republiky Čchen Šuej-biana k rezignaci.
Tanzanští muslimové protestující proti izraelské ofenzívě ve válce v Gaze v letech 2008-2009
Demonstrace před britským parlamentem
Demonstrace je forma nenásilné akce skupiny lidí za politickou nebo jinou věc, která obvykle sestává z pochodu a shromáždění (mítinku), na němž se vyslechnou řečníci. Jako demonstrace mohou být označovány také akce, jako jsou blokády a stávky vsedě.
Tento termín se používá od poloviny 19. století, stejně jako termín „monster meeting“, který původně vznikl v souvislosti s obrovskými shromážděními protestujících inspirovanými Danielem O’Connellem v Irsku. Demonstrace jsou formou aktivismu, obvykle mají podobu veřejného shromáždění lidí na shromáždění nebo pochodu. Někdy se jako demonstrace označují i intervenčnější akce, jako jsou blokády a sit-in. Názor je tedy demonstrován jako významný shromážděním v davu, který je s tímto názorem spojen.
Demonstrace mohou sloužit k vyjádření názoru (ať už pozitivního, nebo negativního) na veřejný problém, zejména v souvislosti s vnímanou nespravedlností nebo sociální nespravedlností. Demonstrace je obvykle považována za úspěšnější, pokud se jí účastní více lidí. Témata demonstrací se často týkají politických, ekonomických a sociálních otázek.
Demonstrace jsou někdy spontánní shromáždění, ale hnutí je také využívají jako taktickou volbu. Jsou jednou z taktik, které mají zastánci strategického nenásilí k dispozici. Demonstrace se obvykle pořádají veřejně, ale jistě jsou možné i soukromé demonstrace, zejména pokud chtějí demonstranti ovlivnit názory malé nebo velmi specifické skupiny lidí. Demonstrace jsou obvykle fyzická shromáždění, ale jistě jsou možné i demonstrace virtuální nebo online.
Někdy, zejména v případě kontroverzních témat, mohou skupiny lidí, kteří nesouhlasí s cíli demonstrace, samy zahájit protidemonstraci s cílem oponovat demonstrantům a prezentovat svůj názor. Střety mezi demonstranty a protidemonstranty mohou přerůst v násilí.
Vládou organizované demonstrace jsou demonstrace organizované vládou. Vládou organizované demonstrace se konaly mimo jiné v Íránské islámské republice, Čínské lidové republice, Kubánské republice a Sovětském svazu.
Někdy je pro demonstraci zvoleno datum nebo místo, které má historický nebo kulturní význam, například výročí nějaké události, která souvisí s tématem demonstrace.
Místa jsou často vybírána také z důvodu určitého významu pro danou problematiku. Například pokud je demonstrace zaměřena na problémy týkající se cizího státu, může se demonstrace konat na místě spojeném s tímto státem, například na velvyslanectví daného státu.
Protestní pochody a demonstrace jsou považovány za běžnou nenásilnou taktiku. Některé demonstrace a protesty se však mohou alespoň částečně změnit ve výtržnosti nebo davové násilí proti objektům, jako jsou automobily a podniky, kolemjdoucím a policii. Policejní a vojenské orgány v těchto situacích často používají proti demonstrantům nesmrtící sílu nebo méně smrtící zbraně, jako jsou tasery, gumové projektily, pepřové spreje a slzný plyn. Někdy jsou násilné situace způsobeny preventivním nebo útočným použitím těchto zbraní, které mohou konflikt vyprovokovat, destabilizovat nebo eskalovat.
Podle zákona o závažném organizovaném zločinu a policejním zákonu z roku 2005 a zákona o terorismu z roku 2006 existují oblasti označené jako „chráněná místa“, kam lidé nesmějí vstupovat. Dříve se jednalo o vojenské základny a jaderné elektrárny, ale zákon se mění a zahrnuje i další, obecně politické oblasti, jako je Downing Street, Westminsterský palác a sídla MI5 a MI6. Dříve nemohli být narušitelé těchto prostor zatčeni, pokud se nedopustili jiného trestného činu a souhlasili s tím, že budou vyvedeni, ale to se po změnách zákona změní.
Skupiny na ochranu lidských práv se obávají, že by tyto pravomoci mohly bránit pokojným protestům. Nick Clegg, mluvčí liberálních demokratů pro vnitřní záležitosti, řekl: „Nejsem si vědom toho, že by obrovské oddíly narušitelů chtěly napadnout MI5 nebo MI6, a už vůbec ne toho, že by chtěly projít bezpečnostními kontrolami ve Whitehallu a Westminsteru, aby vyjádřily svůj názor. Je to jako kladivo na rozlousknutí ořechu.“ Liberty, nátlaková skupina pro občanské svobody, uvedla, že toto opatření je „přehnané“.
První dodatek Ústavy Spojených států amerických výslovně povoluje pokojné demonstrace a svobodu shromažďování jako součást opatření k usnadnění nápravy takových stížností. „Dodatek I: Kongres nevydá žádný zákon … omezující … právo lidu pokojně se shromažďovat a žádat vládu o nápravu stížností“.
Rostoucím trendem ve Spojených státech je zavádění „zón svobody projevu“ neboli oplocených prostor, které jsou často daleko od protestní akce.Kritici zón svobody projevu tvrdí, že jsou ve své podstatě v rozporu s prvním dodatkem Ústavy Spojených států a že snižují dopad, který by jinak demonstrace mohla mít.
V mnoha oblastech je k uspořádání demonstrace nutné získat povolení od vlády.