Syndrom z úvodní studie je myšlenka zde prezentovaná (ale možná řešená jinde), která odkazuje na pozorovatelný vzorec v nálezech klinického výzkumu, kde úvodní studie uvádějí výrazně zvýšené účinky (v rozmezí 60-85% míry vyléčení), které nejsou následně potvrzeny. Obecně platí, že v průběhu času se účinnost postupů ustálí kolem 30% hranice.
Pokud se tento vzorec potvrdí, naznačuje to, že navzdory objektivní metodice vědeckého podniku funguje jedno nebo více zkreslení.
Například Ioannidis (2005) uvedl, že ze 49 vysoce citovaných původních klinických výzkumných studií 45 tvrdilo, že intervence byla účinná. Z toho 7 (16%) bylo v rozporu s následnými studiemi, 7 dalších (16%) uvádělo účinky, které byly silnější než účinky následných studií, 20 (44%) bylo replikováno a 11 (24%) zůstalo z velké části nezpochybněno. Takže podstata závěru ve třetině těchto prací musela být stažena
Při pohledu na metodiku: 5 ze 6 vysoce citovaných nerandomizovaných studií bylo v rozporu nebo zjistilo silnější účinky oproti 9 z 39 randomizovaných kontrolovaných studií (P = .008). Mezi randomizovanými studiemi byly studie s protichůdnými nebo silnějšími účinky menší (P = .009) než replikované nebo nezpochybněné studie, ačkoliv nebyl zjištěn statisticky významný rozdíl v jejich raném nebo celkovém citačním dopadu. Odpovídající kontrolní studie neměly významně odlišný podíl vyvrácených výsledků než vysoce citované studie, ale zahrnovaly více studií s „negativními“ výsledky.
Ioannidis, J P. A. (2005)Kontradicted and Initially Stronger Effects in Highly Cited Clinical Research. JAMA. ;294:218-228.