Na počátku dvacátého století logicky uvažující pozitivisté formulovali to, co vešlo ve známost jako teorie ověřitelnosti významu.
Teorie ověřitelnosti byla založena na principu ověřitelnosti, který uvádí
Tvrzení je doslova smysluplné (vyjadřuje tvrzení) tehdy a jen tehdy, je-li buď analytické nebo empiricky ověřitelné.
Princip ověřitelnosti však není empiricky ověřitelný, i když se spekuluje, že analytický důkaz je možný. Existuje značné nedorozumění, pokud jde o myšlenku, že princip sám o sobě ruší platnost, protože některé formulace teorie nezmiňují analytickou ověřitelnost.
Hume byl v mnoha ohledech předchůdcem ověřovacího principu, tvrdil, že všechny smysluplné pojmy závisejí na smyslové zkušenosti a/nebo základních „vztazích mezi myšlenkami“ ( většinou logické vztahy), pokud něco nelze vystopovat zpět k těmto pak to bylo nesmyslné.
Klasifikační pojmy analytické/syntetické se v současné formální logice přestaly používat, ale myšlenku, že výrok je empiricky ověřitelný, převzali ve dvacátém století logičtí pozitivisté Vídeňského kruhu (tzv. verifikátoři), kteří ji použili k navázání na teorii jazyka, kterou zavedl Ludwig Wittgenstein ve svém díle Tractatus Logico-Philosophicus. V podstatě kladli pozitivisté rovnítko mezi Kantovy syntetické výroky a empirické výroky. Pokud je empirický výrok pravdivý, měl by být empiricky ověřitelný, a pokud je empirický výrok nepravdivý, měl by být empiricky falzifikovatelný. Ale, priniciple ověřitelnosti je skutečně příkladem jednoho z Kantových analytických výroků. Teorie ověřitelnosti významu také úzce souvisí s korespondenční teorií pravdy.
Teorie ověřitelnosti se objevuje jako předpoklad důležitého argumentu pro nekognitismus.