V mezinárodních vztazích a smlouvách platí zásada reciprocity, podle níž by výhody, výhody nebo sankce, které jeden stát poskytuje občanům nebo právnickým osobám jiného státu, měly být vráceny v naturáliích.
Reciprocita se uplatňuje například při snižování celních sazeb, udělování autorských práv zahraničním autorům, vzájemném uznávání a výkonu soudních rozhodnutí a zmírňování cestovních omezení a vízové povinnosti.
Dohody o vydávání se řídí také zásadou vzájemnosti.
Specifická a difúzní reciprocita
Několik teoretiků rozlišuje mezi „specifickými“ formami reciprocity a „rozptýlenou reciprocitou“ (Keohane 1986). Zatímco příkladem specifické reciprocity jsou mezinárodní obchodní jednání, jak bylo naznačeno výše, difúzní reciprocita poukazuje na širší institucionalizaci důvěry. Prostřednictvím důsledné spolupráce v „mezinárodní společnosti“ se státy považují za státy, které vytvářejí obecně přijímané normy chování. Tyto obecné standardy vyvíjejí vlastní normativní tlak na jednání států a přispívají k rozvoji dlouhodobých závazků mezi státy, které zdůrazňují spolupráci. V systému rozptýlené reciprocity tak státy nemusí usilovat o okamžitý prospěch zaručený specifickou reciprocitou, ale mohou jednat s důvěrou, že jejich kooperativní jednání bude dlouhodobě splaceno.