Zákon o profesní rehabilitaci z roku 1973, hlava V, byl zaveden s cílem napravit problém diskriminace osob se zdravotním postižením ve Spojených státech. V hlavě V, oddílech 501, 502, 503 a 504 byly zavedeny programy pozitivních opatření. Osoby, které se kvalifikují jako osoby se zdravotním postižením, se setkaly s diskriminací jak kvůli negativním postojům, pokud jde o jejich schopnost být efektivním zaměstnancem, tak kvůli fyzickým překážkám v pracovních zařízeních. Hlava V zákona o pracovní rehabilitaci vyžaduje, aby soukromí zaměstnavatelé s federálními zakázkami nad 2 500 dolarů přijali pozitivní opatření k zaměstnávání osob s mentálním nebo fyzickým postižením. To sice znamená, že zaměstnavatelé musí zaměstnancům se zdravotním postižením zajistit přiměřené úpravy, ale neznamená to, že musí zaměstnávat nekvalifikované osoby. Existují další části zákona, které poskytují odborné poradenství, pomoc při školení a zprostředkování zaměstnání pro osoby s těžkým zdravotním postižením.
V kontextu zákona o pracovní rehabilitaci se pojmem „osoba se zdravotním postižením“ rozumí „jakákoli osoba, která (1) má tělesné nebo duševní postižení, které podstatně omezuje jednu nebo více hlavních životních činností této osoby, (2) má záznam o takovém postižení nebo (3) je považována za osobu s takovým postižením“. Tato definice úzce souvisí s definicí uvedenou v zákoně o zdravotně postižených Američanech.
V rozhodnutí Nejvyššího soudu z roku 1987 ve věci Nassau County, Florida v. Arline bylo rozhodnuto, že zaměstnanci, kteří byli nakaženi nakažlivými nemocemi, jako je tuberkulóza, jsou považováni za postižené osoby, a proto se na ně vztahuje zákon. Dokud je tato osoba stále způsobilá vykonávat danou práci, jsou zaměstnavatelé povinni přijmout přiměřená opatření, která postiženým osobám umožní pokračovat v práci. Osoby s AIDS jsou rovněž považovány za zdravotně postižené a vztahuje se na ně tento zákon. Nedávný zájem veřejnosti o AIDS postavil vedení organizací před výzvu, jak řešit obavy týkající se AIDS v souvislosti s prací.
Zákon o pracovní rehabilitaci neukládá zaměstnavatelům povinnost zaměstnávat nebo si ponechat osobu se zdravotním postižením, pokud tato osoba trpí nakažlivou nemocí, která přímo ohrožuje zdraví a bezpečnost ostatních osob, a nelze se jí přizpůsobit. Zaměstnání se rovněž nevyžaduje, pokud zdravotní postižení brání jednotlivci vykonávat požadovanou část práce nebo pokud by byl jednotlivec považován za nekvalifikovaného pro danou práci bez ohledu na své onemocnění.