Slepota vůči změnám je fenomén vizuálního vnímání, kdy divák nepostřehne zdánlivě velké změny ve vizuální scéně. Aby došlo ke slepotě změny, musí se změna ve scéně obvykle shodovat s nějakým vizuálním narušením, jako je pohyb oka nebo krátké zakrytí pozorované scény nebo obrazu.
Když koncem 70. let 20. století George McConkie a jeho kolegové poprvé systematicky zkoumali slepotu ke změnám, omezovali se na studium změn, které se do slov a textu dostaly během pohybu očí. McConkieho student John Grimes jako první rozšířil tento jev na oblast vnímání scén (v prezentaci na konferenci v roce 1992, která byla publikována až v kapitole v knize v roce 1996). Grimes ukázal, že lidé přehlížejí velké změny ve scénách, pokud jsou tyto změny zavedeny během pohybu očí. Mnoho lidí si například nevšimlo, když si dvě osoby ve scéně vyměnily hlavy! V těchto studiích slepoty ke změnám podmíněné sakádami byly změny scény synchronizovány s měřenými pohyby očí pozorovatele, takže ke změnám docházelo pouze při pohybu očí. Za těchto podmínek jsou změny často těžko zjistitelné. Od té doby se řada studií zabývala sakádově podmíněnou slepotou ke změnám (např. Henderson & Hollingworth, 1999; McConkie & Currie, 1996).
Pozdější experimenty ukázaly, že slepota ke změnám nesouvisí specificky s očními pohyby – slepotu ke změnám mohou vyvolat i jiné formy narušení zraku. Rensink a kol. zpopularizovali techniku „blikání“, při níž se opakovaně střídají dva obrazy s krátkým (80 ms) prázdným zobrazením po každém obraze (což dává zobrazení vzhled blikání). S prázdnou obrazovkou lze na scéně provést překvapivě velké změny, aniž by si toho pozorovatel všiml. Rensink et al (1997) také zavedli termín „slepota ke změnám“.
Jiné studie ukázaly, že ke slepotě vůči změnám dochází, když je změna zavedena během střihu nebo posunu ve filmu, a to i v případě, že se jedná o změnu ústředního herce ve scéně (Levin & Simons, 1997). Lidé si také pravidelně nevšímají chyb ve střihu v komerčních filmech, a to navzdory intenzivní kontrole filmů během výrobního procesu.
Slepota ke změnám může být obzvláště dramatická, když ke změnám dojde neočekávaně, a mnozí pozorovatelé si dokonce nevšimnou, že osoba, se kterou hovořili, byla skrytě nahrazena jiným aktérem (Simons a Levin, 1998). Nyní bylo prokázáno, že ke slepotě ke změnám dochází při nejrůznějších vizuálních narušeních (např. mrknutí, přechodný šum blikající na displeji atd.).
Slepota ke změnám souvisí s dalšími vyvolanými poruchami uvědomění, jako je například nepozornost. Zásadní rozdíl spočívá v tom, že úspěšná detekce změny v přítomnosti vizuálního narušení vyžaduje porovnání jednoho obrazu s jiným obrazem uchovávaným v paměti. V důsledku toho může slepota ke změně nastat v důsledku selhání uložení informací na prvním místě nebo v důsledku selhání porovnání relevantních informací z aktuální scény s reprezentací (proto mohou být pro pochopení tohoto jevu důležité modely vizuální krátkodobé paměti). Naproti tomu nepozornostní slepota odráží neschopnost odhalit neočekávaný podnět, který je plně viditelný na jediném zobrazení – nevyžaduje srovnání s pamětí.
V reálném světě může být slepota ke změně příčinou dopravních nehod. Pokud si řidiči nevšimnou významných změn ve svém okolí (např. přítomnosti chodce v cestě).