Žijeme ve světě, kde je představa lásky živena „šťastně až do smrti“. Naše vnímání toho, co by mělo a nemělo být, je zcela zkreslené tím, co jsme se naučili z médií. Typické schéma intenzivní vášně a emocí, konfliktu, který nás nutí „bojovat“ o onu bohem zapomenutou lásku, a pak rozuzlení, že spolu budeme navždy. Jakékoli zájmy mimo tento vztah jsou považovány za nemorální a špatné a že se musíme omezit kvůli tomu jedinému a milovat po zbytek života. Existuje však něco takového jako vaše jediná a jedinečná láska? Není možné milovat více než jednu duši?
Výsledkem jsou desetiletí nevěry, rozvodů, zášti, konfliktů a spousty lží. Jak říká Esther Perel, odbornice na sex a vztahy: „Miliony lidí nemohou být patologičtí“. Co tedy děláme špatně? Je pro nás monogamie něčím nepřirozeným, na co jsme si vlastně zvykali tolik desetiletí, že nemůžeme najít sílu ji „zrušit“? Je snad tato společenská konstrukce v současnosti samotnou definicí pravé lásky? Stále více lidí nachází zdravé vztahy uvnitř konsensuálních nemonogamních vztahů.
Ne proto, že by s danou osobou nebo vaším vztahem bylo něco v nepořádku. Právě naopak. Jste velmi šťastní a zamilovaní do svého partnera. Ale ve vztahu je něco, co vás omezuje. Nemůžete mít žádné blízké přátelství s opačným pohlavím, pokud to není v přiměřených mezích. Všechna svá rozhodnutí už jaksi neděláte jako jednotlivec, ale na počest vašeho svazku. A vy si nemůžete pomoct, ale přemýšlíte… pochází to z místa lásky, svobody a bezpečí? Nebo to pochází z místa vlastnictví, žárlivosti a strachu?