V prosinci 1930 byla oficiálně otevřena státní nemocnice Manteno. Počet pacientů rychle rostl: od 100 pacientů při otevření v roce 1930 až po nejvyšší počet 8 195 pacientů v roce 1954. Vzhledem k vysokému počtu pacientů se personální zajištění zdravotnického personálu v Mantenu stalo takovým problémem, že nakonec mohli být jako zdravotní sestry přijímáni absolventi středních škol. Tato nedostatečná kvalifikace vedla ke zneužívání a nadužívání na tehdejší dobu standardní léčby. Ve skutečnosti se objevila obvinění ze sexuálního zneužívání; o desítky let později vyšlo najevo, že v 50. letech minulého století prováděla nemocnice na pacientech experimentální operace bez jejich souhlasu. V této době byla také lobotomie oblíbenou experimentální technikou léčby duševních chorob a státní nemocnice Manteno nebyla výjimkou. Kromě toho se objevila řada dalších kontroverzí; existovala obvinění, že americká armáda prováděla v Mantenu během druhé světové války tajné lékařské testy. Pacientům měla být nevědomky aplikována injekce malárie ve snaze armády najít lék na tuto nemoc. Jen v roce 1941 zemřelo na následky těchto pokusů 462 pacientů. Dalších 198 ze zařízení uprchlo. Od konce 50. let pak začala populace pacientů v Mantenu ubývat; nejspíš to způsobila vlna deinstitucionalizace. V roce 1983 konečně nastal čas nemocnici zavřít. Po 55 letech provozu uzavřelo Manteno Mental Health Center své brány v prosinci 1985.
Před deinstitucionalizací byla jednou z nejznámějších pacientek státní nemocnice Manteno Gennie Pilarski. Gennie se v roce 1941 zapsala na Illinoiskou univerzitu se zaměřením na chemii. Studovala tři roky, když byla v roce 1944 po hádce s rodiči poslána do státní nemocnice Manteno; už nikdy nebyla stejná. Během pobytu v MSH se v Manteno State Hospital podrobila experimentální verzi vodoléčby. Tehdy používaná vodoléčba spočívala v tom, že pacienti byli po delší dobu ponořováni do van naplněných extrémně horkou a studenou vodou zády k sobě. Do srpna 1945 Gennie podstoupila 40 procedur inzulínového kómatu a blížila se k patnáctému sezení elektrošokové terapie – to vše jako doplněk k vodoléčbě. V polovině roku 1953 Gennie absolvovala již 187 elektrošokových terapií, v průměru dvakrát týdně. Byla převezena na výzkumné oddělení státní nemocnice v Mantenu, kde probíhaly lékařské experimenty na většinou nedobrovolných pacientech. Jednou z procedur, která se v té době začala šířit po celé zemi, byla forma psychochirurgie známá jako lobotomie. Z neznámých důvodů byla Gennie počátkem roku 1955 podrobena lobotomii. Podle záznamů podstoupila „rozsáhlou neurochirurgickou operaci s oboustrannou exstirpací většiny čelních a spánkových laloků“. Po operaci bylo v kartě také zaznamenáno, že Gennie „je nyní němá, zcela závislá na požadavcích na fungování všeho, počínaje potřebami na toaletu a konče. Má být proveden experimentální kurz elektrické konvulzivní terapie, aby se zjistilo, zda lze dosáhnout nějaké afektivní změny“. Nebo jinak řečeno, lobotomie byla naprostým selháním. V září 1998 Genevieve „Gennie“ Pilarskiová tiše zemřela ve svém pokoji v pečovatelském domě ve věku 79 let.
Krieg, R. G. (2001). Interdisciplinární pohled na deinstitucionalizaci duševně nemocných. The Social Science Journal, 38(3), 367-380.
Levinthal, C. F. (2014). Drogy, chování a moderní společnost. Boston, MA: Pearson.
Shadish, W. R., Lurigio, A. J., & Lewis, D. A. (1989). Po deinstitucionalizaci: The present and future of mental health long-term care policy. Journal of Social Issues, 45(3), 1-15.