Madeline pochází ze Cincinnati v Ohiu a studuje bakalářský obor herectví na Wright State University. Ráda hraje, kreslí, maluje a vyrábí. Miluje také hudbu: „Můj vkus je různorodý, ale obzvlášť ráda poslouchám pop-punk/alternativní a indie hudbu.“ Madeline hodně sleduje televizi/filmy, protože v Tennessee nemá žádné přátele. Řekla: „Když jsem doma, jsem úplně sama, takže často chodím do kina sama na filmy. Nečtu tolik, jak bych si přála, mám poruchu pozornosti, a tak je pro mě velmi těžké se soustředit a moje mysl se často diví, ale miluji příběhy, a proto se dívám na tolik filmů, kolik se dívám.“
Za pět let se Madeline vidí jako šťastná, říká: „Vím, že je to klišé, ale prostě a jednoduše bych chtěla mít v životě rovnováhu, probouzet se šťastná a netrávit všechen čas spánkem, abych se dostala pryč.“ Také by chtěla být dostatečně citově stabilní, aby se našla ve vztahu.
Byla jí diagnostikována porucha pozornosti, bipolární deprese, celková úzkost, v minulosti měla poruchu příjmu potravy a sebepoškozování/sebevražedné myšlenky/sklony. Řekla: „Měla jsem vážné problémy s obrazem těla, které vyústily v jakýsi stav typu tělesné dysmorfie. Trpěla také nespavostí a nějakou dobu zneužívala alkohol. Uplynulo 18 let, než o svém psychickém stavu někomu řekla. Začala se bát, že se nedožije osmnáctých narozenin. Řekla:
„Po velké hádce s matkou, kdy se mě rozzlobeně zeptala, jestli mám v plánu se svým životem něco udělat, jsem se zhroutila a velmi pomalu a váhavě jsem ji požádala o pomoc a řekla jí, co se v podstatě do určité míry děje celý můj život. Dostala mě ke své praktické lékařce, ale když to, co mi nabídla, nezabralo, navštívila jsem psychiatra a terapeuta.“
A nejen to, přestala se s nimi stýkat, protože jí nevyhovovali. Také řekla: „Měla jsem tolik vedlejších účinků léků, že jsem se vlastně zbláznila. Měla jsem po nich hroznou nespavost, nejedla jsem, začala jsem mít halucinace a někdy jsem dokonce místo anglicky mluvila španělsky.“ Byl to zázrak, že Madeline v posledním ročníku prošla se samými jedničkami.
Na vysoké škole spláchla všechny léky do záchodu, protože stále nezabíraly. Medeline zase chodila půl roku sama, když se to zhoršilo. Řekla: „Téměř každou noc jsem měla depresivní epizodu. Vrátila jsem se k řezání a poprvé jsem si dokonce podřezala žíly a věděla jsem, že je něco strašně špatně. Krátce jsem hladověla, zhubla jsem asi 15 kilo a cítila jsem se neustále nemocná, unavená a uvězněná.“ Madeline se rozhodla navštívit vysokoškolského terapeuta, když se zeptala: „Proč jste vůbec tady? Co si od toho slibuješ?“ „Nevím. Proto se nevrátila a odjela na léto domů. Matka ji požádala, aby navštívila lékaře, kterého našla a který jí trochu pomohl.
Madeline se potýkala s vysilujícími příznaky. Řekla:
„Vždycky jsem byl smutný. Ale ne smutný, jako když vidíte štěně přejeté autem, takový ten smutek, který se na vás nalepí a nezmizí, takový ten, který vás připraví o všechny dobré myšlenky a donutí vás myslet na to, že je lepší, když zemřete, abyste se tak už nemuseli cítit. Když mi bylo patnáct, začala jsem nic necítit. Úplně a naprosto nic, což byl důvod, proč jsem se začal řezat, abych něco cítil.“
Nejen to, ale také se neustále cítila naštvaná. Každou noc se rozplakala a ve škole si dělala přestávky, aby se vyplakala na záchodě před zkouškami do divadla nebo orchestru, někdy i uprostřed hodiny. Madeline se problémy s tělesnou image vymkly kontrole. Řekla: „Vlastně jsem se zamkla doma a odmítala vycházet z domu, protože se mi chtělo umřít při pomyšlení, že mě někdo uvidí. Nechtěla jsem se ani vidět. Takže jsem si asi měsíc zakrývala všechna zrcadla. Nedívala jsem se do nich, ani když jsem si čistila vlasy nebo zuby. Nemohla jsem, jinak bych se zhroutila a rozbrečela na podlaze a ublížila si.“
Její život byl peklo, Madeline by si myslela, že nůž, který její matka používala k vaření, se dá použít k sebevraždě. Také se dívala na lahvičky s léky na předpis a říkala si: „Hned bych je mohla všechny spolknout“. Dokonce i při praní prádla viděla bělidlo a říkala si: „To bych mohla vypít… mohla bych.“ Ale naštěstí pokaždé, když se jí tyto myšlenky objevily, pomyslela si: „Co to děláš? Ne, ne, ne, to nemůžeš“.
To ovlivnilo její vztahy s ostatními, protože Madeline nechtěla chodit s lidmi ven. Jednoduše proto, že se s nikým nechtěla stýkat. Bylo pro ni velmi těžké najít si přátele a nikdy s žádným klukem neměla romantický vztah. Řekla: „Je to hlavně kvůli tomu, jak vypadám, a vždycky se bojím, že mi ublíží nebo že mi ublíží, a to mě štve, protože tolik toužím po pozornosti a vztahu, ale nedokážu se přimět ani k tomu, abych byla sama s klukem a cítila se bezpečně.“ Proto Madeline mluví online s lidmi, kteří jsou daleko, protože jí to dává záchrannou síť s vědomím a časem, aby zhubla, měla se ráda a napravila se.
Zlomovým okamžikem pro Madeline byla hádka s matkou a uvědomění si, že to sama nezvládne. Strategie, kterou použila, aby ji porazila, spočívala v tom, že byla sama sobě terapeutkou. Řekla: „Naučila jsem se oddělit, jaké myšlenky jsou důsledkem mé nemoci, a pak umět kontrovat něčím logickým. Jedna z nejlepších byla, když jsem měla chuť se zabít a uvědomila jsem si: „Ne, nechci. Chci zabít to, kvůli čemu se tak cítím. Chci zabít svou duševní nemoc. Chci to zabít, abych mohl být šťastný. To je to, co chci. Chci se metaforicky zabít, ne skutečně ukončit svůj život.“ A tak jsem se rozhodl, že to udělám. A nejen to, Madeline se obrátila o pomoc. Její rodina jí pomohla tím, že ji chápala, mluvila s ní, když byla na dně, a lékaři.
To je lekce, kterou si z této těžké zkoušky odnesla:
„Myslím, že se stále učím a rostu, i když už mi je skoro dvacet, ale myslím, že to všechno vyústí v něco dobrého… A hodně se toho o sobě dozvídám a můj pohled na věci se za ta léta hodně změnil.“
Změnil se i její pohled na svět. Madeline je chápavější a starostlivější. Také se rozhodla neodstrkovat lidi, protože lidé nemusí být zlí, aby udělali špatnou věc. Řekla: „Existuje teorie, podle které věřím, že těžkosti budují lepší lidi, chápavé lidi, starostlivé lidi, silné lidi, a tito lidé budou dále učit své děti, jak být stejní… Svět bude mnohem plnější takových jedinců, až naše generace začne mít děti, a odtud může také jen růst.“
Toto je její rada pro ty, kteří procházejí podobnou situací:
„ZÍSKEJTE POMOC. Vím, že to lidé říkají pořád, ale řekne vám to někdo, kdo čekal 18 let, než někomu řekl, že má problém… vyhledejte pomoc. Řekněte to kamarádovi, členovi rodiny, poradci, učiteli, NĚKOMU. V tu chvíli je to to nejtěžší, co můžete udělat, ale je to jen chvíle a budete za ni moc vděční… ale pamatujte, že pokud na to nejste připraveni, je to v pořádku… Pomoc může být úplně jiná cesta a boj sama o sobě a musíte být opravdu ochotni projít peklem, abyste se zlepšili.“
Madeline by se ráda podělila také o tuto zprávu:
„Žádná dobrá kniha nikdy nezačínala šťastně a vy jste hrdinou svého vlastního příběhu. Ale jste také spisovatel a den, kdy najdete odvahu vzít do ruky pero a přijmout tuto odpovědnost, je dnem, kdy začnete psát šťastný konec.
Nikdo většinou neví, co chce se svým životem dělat, kdybychom to věděli, nebyla by to tak zatraceně oblíbená starost, kterou máme. To je v pořádku. Život se děje pro tebe, ne pro tebe, věř něčemu, že jsi přesně tam, kde máš být, a připrav se na to, kam se dostaneš.“
Pomozte mi změnit situaci tím, že se podělíte o svůj příběh. Pokud vy nebo někdo, koho znáte, potřebujete bezpečné místo, kde se můžete vypovídat a získat radu, neváhejte se stát členem skupiny Mental Illness Recovery Series na Facebooku.