Hraniční porucha osobnosti (HPO) je jednou z poruch osobnosti, o které toho víme v porovnání s ostatními hodně. Jedná se o poruchu osobnosti skupiny B, která se vyznačuje nestabilitou nálad, vztahů a sebepojetí a také impulzivitou. Říká se, že lidé s BPD mají velmi černobílé myšlení a často se u nich vyskytují komorbidní poruchy nebo příznaky, jako je deprese, úzkost nebo depersonalizace. Kritéria DSM-V pro tuto poruchu jsou poměrně složitá, což odráží komplexní povahu samotné poruchy i osob, které touto poruchou trpí. Osoby s diagnózou BPD mohou mít v první řadě poruchy sebefungování, a to buď prostřednictvím své identity, nebo sebeřízení, to často znamená, že mají problémy s tím, kým jsou, a disociativní příznaky. Za druhé mohou mít poruchy ve vztazích, ať už v důsledku deficitů v empatii nebo intimitě, mohou se intenzivně obávat opuštění a mít dosti chaotické vztahy. To však neznamená, že nemohou mít funkční vztahy, jen mohou být intenzivnější a potřebují více jistoty. Za třetí se může vyskytovat negativní afekt charakterizovaný nestabilními emočními prožitky, úzkostí, separační úzkostí a/nebo depresí, což vede k pozorovaným příznakům deprese, úzkosti a výkyvů nálad. Za čtvrté se může vyskytnout deficit v disinhibici charakterizovaný impulzivitou nebo riskováním, což může vést k unáhleným rozhodnutím. Tyto deficity musí být stabilní v čase, nesmí být normální pro společnost nebo kulturu, ve které se osoba nachází, a nesmí být způsobeny drogami nebo jiným zdravotním stavem. Vzhledem k nestabilitě emocí jsou lidé s touto poruchou často nesprávně diagnostikováni jako osoby s bipolární poruchou. Je důležité si uvědomit, že příznaky se u různých lidí výrazně liší a části poruchy nejsou vždy úzkostné nebo negativní. Je důležité mít na paměti, že lidé s touto poruchou jsou lidé, a pozorně naslouchat jejich zkušenostem, zejména pokud jde o boj proti stigmatizaci.
Vzhledem k tomu, že výzkum BPD je poměrně rozsáhlý, je známo poměrně dost informací o možných příčinách. Zdá se, že asi 65 % BPD je dědičné, což znamená, že tato velká část poruchy je způsobena geneticky. Při vzniku BPD se zkoumá několik genetických materiálů (O’Neil & Thomas, 2012). U osob s BPD se také vyskytují některé nápadné abnormality mozku. Například hipokampy bývají menší a amygdala malá, ale nadměrně aktivní(Chapman & Gratz, 2007). Stejně tak je méně aktivní prefrontální kůra (Schmahl et al., 2003), což se projevilo zejména při vybavování vzpomínek s tématem opuštění u osob s BPD. V neposlední řadě se ukázalo, že osoby s BPD mají zvýšenou aktivitu osy HPA (Grossman et al., 1997). Osa HPA řídí naši reakci na stres, a to má tedy zásadní důsledky pro dovednosti zvládání stresu u osob s touto poruchou.
I když jsou tyto mozkové deficity nápadné, je důležité si uvědomit, že není známo, zda jsou příčinou nebo důsledkem BPD. Také biologické faktory nejsou jediné, které vedou k rozvoji BPD. Například BPD je velmi silně spojena se zneužíváním v dětství, zejména sexuálním zneužíváním (Brown & Anderson, 1991). To však neznamená, že každý člověk s BPD byl zneužíván nebo že se u každého zneužívaného vyvine BPD, je to jeden z mnoha rizikových faktorů, které mohou vést k rozvoji této poruchy. Dalším faktorem, který může zvýšit pravděpodobnost vzniku BPD, je to, že pečovatel dítěte ignoruje jeho potřeby a pocity (Zanarini et al., 2000), ale opět to neznamená, že se BPD vždy vyvine v důsledku této skutečnosti. Z toho jasně vyplývá, že pravděpodobnost vzniku BPD může zvyšovat řada faktorů prostředí.
Stejně jako v případě výzkumu příčin BPD je i v případě léčby této poruchy podstatně více výzkumů než u jiných poruch osobnosti. Základní používanou léčbou je obvykle psychoterapie (Leichsenring et al., 2011). Medikace obecně neléčí základní problémy, ale používá se k léčbě souvisejících příznaků a onemocnění, jako je deprese nebo úzkost (Binks et al., 2006). To znamená, že obecně jsou předepisovanými léky antidepresiva, léky proti úzkosti a antipsychotika. Obecně se používá šest typů dlouhodobé psychoterapie. Jsou to dynamická dekonstrukční terapie, terapie založená na mentalizaci (MBT), terapie zaměřená na přenos, terapie zaměřená na dialekt (DBT), obecné psychiatrické vedení a terapie zaměřená na schéma (Gabbard, 2014). Všechny jsou považovány za účinné, kromě terapie zaměřené na schéma (Gunderson, 2005), a DBT a MBT jsou považovány za nejlepší (Linehan et al., 2006). Vzhledem ke složitosti člověka však platí, že co funguje u jednoho člověka, nemusí fungovat u druhého, a tak toto zjištění nemusí platit pro všechny s touto poruchou.
Závěrem lze říci, že BPD je komplexní porucha osobnosti s řadou různých typů příznaků. Z tohoto důvodu je často nesprávně diagnostikována a vzhledem k tomu, že další poruchy jsou často komorbidní. Mnoho příčin BPD je spojeno s biologickými faktory, jako je genetika a mozkové abnormality, ale zdá se, že riziko vzniku této poruchy zvyšují také environmentální a vývojové faktory. Konečně, léčba je dobře zdokumentována a dlouhodobá psychoterapie je upřednostňována před medikací.
Binks, C., Fenton, M., McCarthy, L., Lee, T., Adams, C. E., & Duggan, C. (2006). Farmakologické intervence pro osoby s hraniční poruchou osobnosti. The Cochrane library.
Brown GR, Anderson B (1991). „Psychiatrická morbidita u dospělých hospitalizovaných pacientů s historií sexuálního a fyzického zneužívání v dětství“. Am J Psychiatry 148 (1): 55-61.
Chapman, A. L., & Gratz, K. L. (2007). Průvodce přežitím hraniční poruchy osobnosti: Knížka: Vše, co potřebujete vědět o životě s poruchou osobnostní poruchy. New Harbinger Publications.
Gabbard, G. O. (2014). Psychodynamická psychiatrie v klinické praxi. American Psychiatric Pub.
Grossman R, Yehuda R, Siever L; Yehuda; Siever (1997). „Dexametazonový supresní test a glukokortikoidní receptory u hraniční poruchy osobnosti“. Annals of the New York Academy of Sciences 821: 459-64.
Gunderson, J. G., & Hoffman, P. D. (Eds.). (2007). Understanding and treatating borderline personality disorder (Porozumění hraniční poruše osobnosti a její léčba): A guide for professionals and families (Průvodce pro odborníky a rodiny). American Psychiatric Pub.
Leichsenring F, Leibing E, Kruse J, New AS, Leweke F (2011). „Hraniční porucha osobnosti“. Lancet 377 (9759): 74-84.
Linehan, M. M., Comtois, K. A., Murray, A. M., Brown, M. Z., Gallop, R. J., Heard, H. L., … & Lindenboim, N. (2006). Dvouletá randomizovaná kontrolovaná studie a sledování dialektické behaviorální terapie vs. terapie odborníky u sebevražedného chování a hraniční poruchy osobnosti. Archives of general psychiatry,63(7), 757-766.
O’Neill, A., & Frodl, T. (2012). Struktura a funkce mozku u hraniční poruchy osobnosti. Brain Structure and Function, 217(4), 767-782.
Schmahl CG, Elzinga BM, Vermetten E, Sanislow C, McGlashan TH, Bremner JD (2003). „Neurální koreláty vzpomínek na opuštění u žen s hraniční poruchou osobnosti a bez ní“. Biol. Psychiatry 54 (2): 142-51
Zanarini, M. C., Frankenburg, F. R., Reich, D. B., Marino, M. F., Lewis, R. E., Williams, A. A., & Khera, G. S. (2000). Biparentální selhání v dětských zkušenostech hraničních pacientů. Journal of personality disorders, 14(3), 264-273.