Narcistická porucha osobnosti
Narcistická porucha osobnosti (NPD) je porucha osobnosti, která se vyznačuje extrémním zaměřením na sebe sama. Jedná se o poruchu skupiny B a zdá se, že její prevalence v běžné populaci se pohybuje kolem 1 % (Millon, 1996), i když u mužů a v klinické populaci je vyšší. V podstatě se jedná o extrémní verzi egocentrismu a je to jedna z nejznámějších poruch osobnosti. Jak již bylo řečeno, vzhledem k typům příznaků, které osoby s NPD mají, může být obtížné ji léčit a obecně je také málo známo o příčinách. V této oblasti však stále probíhá výzkum, který bude zkoumán v tomto článku.
V DSM-V jsou kritéria pro diagnózu NPD následující: – A) porucha sebe sama (identity a/nebo sebeřízení) a mezilidského fungování (empatie a/nebo intimity). B) patologické rysy osobnosti (grandiozita a/nebo snaha o upoutání pozornosti) C) tato narušení musí být stabilní v čase a situaci D) tato narušení nesmí být způsobena sociálními normami nebo vývojovým stadiem E) a konečně narušení nesmí být způsobeno drogami nebo jiným zdravotním stavem. Je zřejmé, že NPD by negativně ovlivnila něčí život, protože by se potýkal jak s vnitřními, tak s vnějšími vztahy.
Příčina NPD není jednoznačně známa. Mnoho výzkumů se však zabývalo tím, jaké faktory zvyšují pravděpodobnost vzniku této poruchy. Například Groopman & Cooper (2006) uvádí 8 možných faktorů v dětství, které mohou vést ke vzniku NPD v dospělosti. Jsou to: 1) přecitlivělý temperament při narození, 2) nadměrný obdiv, ale nereálná zpětná vazba, 3) dítě je buď nadměrně chváleno, nebo kritizováno, 4) rodiče dítě nadměrně vychovávají a přeceňují, 5) dítě je rodiči vnímáno jako dítě s výjimečně dobrým vzhledem nebo schopnostmi, 6) citové zneužívání, 7) nespolehlivá péče ze strany rodičů, 8) učení se nepřizpůsobivému chování od vrstevníků/rodičů. To všechno jsou faktory, které mohou vést k tomu, že z dítěte vyroste dospělý člověk s NPD, ale není to rozsáhlý seznam a ne u všech dětí, které tyto faktory zažijí, se NPD vyvine. Některé z příznaků NPD jsou u dětí vlastně normální, zejména v určitých vývojových fázích, problém však nastává, když toto chování pokračuje i v dospělosti (Cooper, 1984).
Na vzniku NPD se kromě faktorů v dětství může podílet i struktura a fungování mozku. Bylo totiž zjištěno, že osoby s NPD mají abnormality šedé hmoty v levé přední insulární oblasti (Schuzle et al, 2013). Není však známo, zda je tato abnormalita způsobena poruchou, nebo zda poruchu způsobuje. Aby bylo možné tuto otázku prozkoumat, bylo by třeba ve výzkumu sledovat rizikové jedince, u kterých se NPD rozvíjí.
Jiná teorie předpokládá, že NPD vzniká proto, že se jedinec na podvědomé úrovni cítí hluboce chybující. Má pocit, že by kvůli těmto vadám nebyl mezi svými vrstevníky nikdy přijat, a proto se u něj NPD rozvíjí jako určitý obranný mechanismus. Tuto teorii předložil Golomb v roce 1992. Je zřejmé, že stejně jako u všech komplexních poruch je pravděpodobné, že k NPD vede kombinace různých faktorů.
Léčba osob s NPD může být často obtížná, protože často nechtějí vyhledat terapii. Odmítají, že jejich chování je škodlivé, a to znamená, že nebudou hledat pomoc a nebudou se podřizovat (Freeman, Breitmeyer & Flint, 2000). Pokud však k terapii dojde, často se používá psychoterapie, která nejspíše zkoumá podmínky v dětství pacienta, které způsobily vznik NPD (Mayo Clinic). Případně Johns (1987) uvádí, že závažnost NPD se může lišit podél kontinua, a proto se typ potřebné léčby bude lišit případ od případu. Jako užitečná se ukázala také schématická terapie, jejímž cílem je integrovat různé přístupy k terapii, například kognitivní a psychodynamický (Young, Klosko & Weishaar, 2003). Alternativně se jako užitečná jeví skupinová terapie, která pomáhá pacientovi zkoumat hranice, rozvíjet důvěru, zvyšovat sebeuvědomění a přijímat zpětnou vazbu od druhých, přičemž všechny tyto dovednosti osobám s NPD velmi pomáhají.
NPD se vyznačuje intenzivním zaujetím, které ovlivňuje mnoho oblastí života. Přestože není známa žádná příčina, předpokládá se, že pravděpodobnost výskytu NPD zvyšuje řada vývojových, podvědomých a biologických faktorů. Léčba může být vzhledem k povaze NPD obtížná, nicméně se ukázalo, že mnoho různých typů mluvících terapií je užitečných, i když výzkum v této oblasti chybí.
Cooper AM: Cooper: Narcismus v normálním vývoji, in Character Pathology. Edited by Zales M. New York, Brunner/Mazel, 1984, s. 39-56.
Freeman, Arthur; Angela Breitmeyer; Melissa Flint (2000). „The Challenges in Diagnosing Narcissistic Personality Disorder: Těžko se definuje, ale „poznáme ji, když ji vidíme““. Klinické fórum.
Golomb, Elan PhD (1992). V pasti zrcadla. New York: Morrow, s. 23.
Groopman, Leonard C. M.D.; Cooper, Arnold M. M.D. (2006). „Narcistická porucha osobnosti“. Poruchy osobnosti – Narcistická porucha osobnosti. Arménská lékařská síť.
Millon, Theodore (1996). Poruchy osobnosti: DSM-IV-TM a další. New York: John Wiley and Sons. s. 393
Narcistická porucha osobnosti: Příznaky – MayoClinic.com.“ Mayo Clinic. N.p., b.d. Web. 2. 12. 2011.
Stephen M. Johnson (1. května 1987). Humanizace narcistického stylu. W.W. Norton. s. 39. ISBN 978-0-393-70037-4
Young, Klosko, Weishaar: Schema terapie – průvodce pro praktiky, 2003, s. 375.