Srovnávací lingvistika (původně srovnávací filologie) je obor historické lingvistiky, který se zabývá srovnáváním jazyků za účelem prokázání jejich historické příbuznosti.
Příbuznost implikuje společný původ nebo proto-jazyk a srovnávací lingvistika si klade za cíl rekonstruovat proto-jazyky a specifikovat změny, které vedly k doloženým jazykům. Aby se zachovalo jasné rozlišení mezi doloženými a rekonstruovanými formami, srovnávací lingvisté předurčují hvězdičkou jakoukoli formu, která se nenachází v dochovaných textech.
Základní technikou srovnávací lingvistiky je srovnávací metoda, jejímž cílem je srovnání fonologických systémů, morfologických systémů, syntaxe a lexikonu. V zásadě by měl být každý rozdíl mezi dvěma příbuznými jazyky vysvětlitelný s vysokou mírou věrohodnosti a očekává se, že systematické změny, například ve fonologických nebo morfologických systémech, budou velmi pravidelné. Ačkoli jsou protojazyky rekonstruované srovnávacími metodami hypotetické, rekonstrukce může mít prediktivní sílu. Nejvýznamnějším příkladem toho je Saussurův návrh, že indoevropský souhláskový systém obsahoval laryngeály, typ souhlásky doložený v žádném indoevropském jazyce, který byl v té době znám. Hypotéza byla potvrzena objevem chetitštiny, která prokázala, že má přesně souhlásky, které Saussure hypotetizoval v prostředích, která předpověděl.
Tam, kde jsou jazyky odvozeny od velmi vzdáleného předka, a jsou tedy vzdáleněji příbuzné, se komparativní metoda stává neproveditelnou. Zejména pokus o propojení dvou rekonstruovaných protojazyků komparativní metodou obecně nepřinesl výsledky, které by se setkaly s širokým přijetím. K překonání tohoto omezení byla vyvinuta řada metod založených na statistické analýze slovní zásoby. Teoretickým základem takových metod je, že položky slovní zásoby lze porovnávat bez podrobné rekonstrukce a že porovnáním dostatečného počtu položek slovní zásoby dojde k popření jednotlivých nepřesností.
Nejstarší metodou tohoto typu byla glottochronologie, která navrhla matematický vzorec pro určení data, kdy se dva jazyky oddělily, založený na procentu základní slovní zásoby 100 (později 200) položek, které jsou v porovnávaných jazycích příbuzné. Glottochronologie se setkala s pokračující skepsí a dnes se uplatňuje jen zřídka. Ještě kontroverznější je masové lexikální srovnání, které odmítá jakoukoliv schopnost datovat vývoj, jehož cílem je jednoduše ukázat, které jazyky jsou si více a méně blízké, metodou podobnou těm, které se používají v kladistice v evoluční biologii. Avšak vzhledem k tomu, že masové srovnání se vyhýbá použití rekonstrukce a jiných tradičních nástrojů, je plošně odmítáno většinou historických lingvistů.
Takové metody založené na slovní zásobě jsou schopny pouze stanovit stupně příbuznosti a nemohou být použity k odvození znaků protojazyka, kromě faktu sdílených položek srovnávané slovní zásoby. Tyto přístupy byly zpochybněny pro své metodologické problémy – bez rekonstrukce nebo alespoň podrobného seznamu fonologické korespondence nelze prokázat, že dvě slova v různých jazycích jsou příbuzná. Lexikální metody však mohou být ověřeny statisticky a jejich konzistencí s nezávislými poznatky historie, archeologie a populační genetiky.