Organon je název, který dali Aristotelovi následovníci, Peripatetika, pro standardní kolekci šesti jeho děl o logice. Systém logiky popsaný ve dvou z těchto děl, konkrétně On Interpretation a Prior Analytics, často nazývaný Aristotelian logika, je diskutován v článku o pojmu logika.
Pořadí děl není chronologické (což je nyní těžké určit), ale bylo Peripatetiky záměrně zvoleno tak, aby tvořilo dobře strukturovaný systém; skutečně se zdá, že některé jejich části jsou schématem přednášky o logice. Uspořádání děl provedl Andronikus z Rhodu kolem roku 40 př.n.l.1
Aristotelova Metafyzika má mnoho bodů intelektuálního přesahu s pracemi tvořícími Organon, ale není tradičně považována za jeho součást; navíc existují práce o logice připisované s různou mírou věrohodnosti Aristotelovi, které nebyly Peripatetice známy.
Kategorie (latinsky: Categoriae) zavádí Aristotelovu desetinásobnou klasifikaci toho, co existuje. Tyto kategorie se skládají z podstaty, množství, kvality, vztahu, místa, času, situace, stavu, akce a vášně.
O interpretaci (latinsky: De Interpretatione) uvádí Aristotelovy koncepce výroku a úsudku a pojednává o rozporech mezi nimi. Obsahuje Aristotelův hlavní příspěvek k filosofii jazyka.
Prior Analytics (latinsky Analytica Priora) představuje svou syllogistickou metodu, o níž pojednává článek o pojmové logice, argumentuje její správností a pojednává o induktivní inferenci.
Posterior Analytics (latinsky Analytica Posteriora) pojednává o správné argumentaci obecně.
Témata (latinsky: Topica) pojednává o problémech při konstrukci platných argumentů a vyvozování závěrů, které jsou spíše pravděpodobné než jisté. Právě v tomto pojednání se Aristoteles zmiňuje o myšlence Predicables, kterou později rozvinul Porphyry a scholastičtí logici.
O sofistikovaných refutacích
On Sophistical Refutations (latinsky: De Sophisticis Elenchis) poskytuje léčbu logických omylů a poskytuje klíčové spojení s Aristotelovou prací o rétorice.
Vliv organonu
Aristotelova díla o logice (souhrnně nazývaná Organon) jsou jediná významná Aristotelova díla, která nebyla nikdy „ztracena“; všechny jeho ostatní knihy byly „ztraceny“ od jeho smrti až do znovuobjevení v 11. století.
Organon byl použit ve škole založené Aristotelem v Lyceu a některé části děl se zdají být schématem přednášky o logice. Natolik, že po Aristotelově smrti jeho vydavatelé (např. Andronikos z Rhodu v roce 50 př. n. l.) tato díla shromáždili.
V těchto pracích můžeme najít první ontologickou teorii kategorií (relevantní v některých oborech intenzionální logiky), první vývoj formální logiky, první známé seriózní vědecké inkvizice o teorii (formální i neformální) uvažování, základy modální logiky a některé předchůdce metodologie věd.
Organon nebyl v helénistické éře vždy populární. Převládala stoická logika, zejména Chrýsipposovo dílo (žádné z jeho děl se nedochovalo).
V 8. století scholastikové v nearabské Evropě studovali a propagovali studium logiky založené na organonu. Jedním z největších scholastiků byl dominikánský mnich Albertus Magnus (1206-1280), učitel Tomáše Akvinského (1226-1274).
Knihy o Aristotelovi byly dostupné v arabské říši a studovali je islámští a židovští učenci, včetně rabína Mojžíše Maimonida (1135-1204) a muslimského soudce Ibn Rushda (1126-1198); oba žili ve španělské Córdobě. Córdoba měla 70 knihoven, jedna z nich měla přes 40 000 svazků; dvě největší knihovny v nearabské Evropě měly každá jen 2 000 svazků. Tomáš Akvinský používal spisy a komentáře Aristotela („filozofa“), Alberta, Maimonida („rabína“) a Ibn Rushda („komentátora“) a mnoha dalších.
V osvícenství došlo k oživení zájmu o logiku jako základ racionálního bádání a řada textů, nejúspěšněji Port-Royal Logic, naleštila Aristotelovský termín logika pro pedagogiku. Během tohoto období, zatímco logika byla jistě založena na tom, že Aristoteles, Aristotelovy spisy byly samy o sobě méně často základem studia. V tomto období byla tendence považovat logickou dedukci za triviální, což na oplátku nepochybně dusilo inovace v této oblasti. Immanuel Kant se domníval, že není nic jiného vymyslet po díle Aristotela, a slavný historik logiky Carl Prantl tvrdil, že každý logik, který říká něco nového o logice, je „zmatený, hloupý nebo zvrácený“. Tyto příklady ilustrují obecnou tendenci v období mezi 13. a 19. stoletím přijmout bez otázek dílo Aristotela. Už se stal známý Scholastics (středověkých křesťanských učenců) jako „Filozof“. Dogmatismus vytvořený scholastiky ve prospěch Aristotela se vytratil až za dlouhou dobu.
Od historických objevů a logických inovací 19. století, zejména objevu indické logiky, algebraické logiky George Boolea a formulace predikátové logiky, nemá Aristotelova logika již takovou prestiž a je studována především z historického zájmu. Existuje však převážně pedagogický zájem o termínovou logiku odvozenou od její blízké struktury ke skutečným formám uvažování, s nimiž se setkáváme v přirozeném jazyce.