Nudge: Improving Decisions about Health, Wealth, and Happiness je kniha, kterou napsali Richard Thaler a Cass Sunstein. Kniha čerpá z výzkumu v psychologii a behaviorální ekonomii na obranu libertariánského paternalismu a aktivního inženýrství vybrané architektury.
Kniha získala smíšené recenze. The Guardian ji popsal jako „nikdy nezastrašující, vždy zábavnou a objasňující: veselé ekonomické dovádění, ale s vážnými lekcemi uvnitř“. Ale The Sunday Times ji označil za „velmi, velmi nudné čtení“ a jiní tvrdili, že mnoho politických návrhů, které obsahovala, se stalo „poněkud únavným“. Byla časopisem The Economist označena za „nejlepší knihu roku“.
Jedno z hlavních zdůvodnění Thalerovy a Sunsteinovy podpory libertariánského paternalismu v knize Nudge čerpá z faktů lidské povahy a psychologie. Kniha je kritická k homo economicus pohledu na lidské bytosti, „že každý z nás myslí a vybírá neochvějně dobře, a tak zapadá do učebnicového obrazu lidských bytostí nabízeného ekonomy“.
Uvádějí mnoho příkladů výzkumů, které vyvolávají „vážné otázky o racionalitě mnoha úsudků a rozhodnutí, které lidé činí“. Uvádějí, že na rozdíl od členů druhu homo economicus se příslušníci druhu homo sapiens dopouštějí předvídatelných chyb kvůli používání heuristik, omylů a kvůli způsobu, jakým jsou ovlivněni svými sociálními interakcemi.
Kniha popisuje dva systémy, které charakterizují lidské myšlení. Sunstein a Thaler je označují jako „reflexní systém“ a „automatický systém“. Automatický systém je „rychlý a je nebo působí instinktivně a nezahrnuje to, co si obvykle spojujeme se slovem myšlení“. Mezi příklady automatického systému při práci patří usmívání se při pohledu na štěně, nervozita při prožívání turbulencí ve vzduchu a uhýbání, když je na vás hozen míč.
Druhý myšlenkový systém je Reflexní systém. Tento systém je promyšlený a sebevědomý. Je to ten v práci, kdy se lidé rozhodují, kterou vysokou školu budou navštěvovat, kam pojedou na výlety a (za většiny okolností) zda se vezmou nebo ne.
Kvůli těmto rozdílům a konfliktům mezi těmito systémy se lidé často dopouštějí chyb, které jsou výsledkem široce se vyskytujících předpojatostí, heuristik a omylů.
Protože lidské bytosti podléhají těmto různým omylům a chybným vzorcům myšlení, Sunstein a Thaler podporují libertariánský paternalismus.
Libertariánský paternalismus je spojení dvou politických pojmů, které jsou běžně považovány za protichůdné: libertarianismus a paternalismus.
Sunstein a Thaler uvádějí, že „libertariánský aspekt našich strategií spočívá v přímočarém trvání na tom, že obecně by lidé měli mít možnost dělat si, co se jim zlíbí – a vyvázat se z nežádoucích ujednání, pokud tak chtějí činit“. Paternalistická část termínu „spočívá v tvrzení, že je legitimní, aby se vybraní architekti snažili ovlivnit chování lidí, aby jejich život byl delší, zdravější a lepší“.
Architektura výběru popisuje způsob, jakým jsou rozhodnutí ovlivněna tím, jak jsou volby prezentovány. Právě v uspořádání architektury výběru určitým způsobem mohou být jednotlivci určitým způsobem pošťouchnuti, aniž by jim byla odebrána svoboda volby. Jednoduchým příkladem pošťouchnutí by bylo umístění zdravých potravin do školní jídelny v úrovni očí, zatímco méně zdravých nezdravých potravin by se dávalo do hůře dostupných míst. Jednotlivcům není bráněno v tom, aby jedli, co chtějí, ale uspořádání výběru potravin tímto způsobem má za následek snížení spotřeby nezdravých potravin a zvýšení spotřeby zdravějších potravin.
Sunstein a Thaler používají své představy o šťouchancích v kontextu architektury výběru, aby navrhli politická doporučení, která jsou podle nich v duchu libertariánského paternalismu. Mají doporučení v oblasti financí, zdravotnictví, životního prostředí, škol a manželství. Věří, že tyto problémy lze alespoň částečně řešit zlepšením architektury výběru.
Thaler a Sunstein poukazují na to, že mnoho Američanů nespoří dost na důchod. Uvádějí, že „v roce 2005 byla míra osobních úspor Američanů záporná poprvé od let 1932 a 1933 – let Velké hospodářské krize“.
Jednou ze změn, které nabízejí, je vytvoření lepších standardních plánů pro zaměstnance. Zaměstnanci by si mohli přijmout jakýkoliv plán, ale pokud by se nic nepodniklo, automaticky by byli zapsáni do odborně navrženého programu. Navrhují také plán, který označují jako „Save More Tomorrow“. Ten má řešit problém lidí, kteří mají touhu více spořit, ale přitom otálí s tím, aby tak skutečně učinili. Tento program by vyzýval „účastníky, aby se předem zavázali k sérii zvýšení příspěvků načasovaných tak, aby se kryly se zvýšením platů“.
Sunstein a Thaler také navrhují způsob, jak zvýšit míru dárcovství orgánů ve Spojených státech. Tvrdí, že by měl být zaveden program nařízené volby, kde, aby si někdo obnovil řidičský průkaz, musí říct, zda by chtěl nebo nechtěl být dárcem orgánů. Také obhajují vytvoření webových stránek, které by naznačovaly, že široká komunita podporuje dárcovství orgánů, aby lidi postrčila k tomu, aby se sami stali dárci orgánů.
George Will v recenzi pro magazín Newsweek uvedl, že „šťouchance mají tu dodatečnou ctnost, že obtěžují ty všetečné liberály, kterým je jedno, co lidé dělají, pokud je to povinné“.
Britský novinář Bryan Appleyard v recenzi pro The Times knihu kritizoval a popsal ji jako „velmi, velmi nudné čtení, zarputilý pochod sociálními politikami s nudnými seznamy toho, jaké šťouchance by měly být vnuceny a jak“ a že „to, co kniha potřebuje, není více příkladů, ale více rozpracování ústřední myšlenky“.
Christopher Shea pro The Washington Post napsal, že „nakonec je třeba říci, že hojnost návrhů v Nudge, jakkoli jsou hodnotné, a nesčetné souhrny studií, které je podporují, začínají být poněkud únavné. Jakkoliv bude kniha pravděpodobně vlivná, je těžké si představit, že by se protlačila po boku Blinku Malcolma Gladwella (podřadná společenská věda, daleko brejlovější styl) na seznam bestsellerů“.
Elizabeth Kolbert píšící pro The New Yorker měla výhrady k některým závěrům knihy, když napsala, že
„mnoho návrhů v „Nudge“ vypadá jako dobré nápady, a dokonce, jako v případě „Save More Tomorrow“, i ty praktické. Celý projekt ovšem, jak přiznávají Thaler a Sunstein, vyvolává dost nepříjemné otázky. Pokud se na „nudgee“ nelze spolehnout, že uzná své nejlepší zájmy, proč se zastavovat u šťouchnutí? Proč nenabídnout „postrčení“ nebo snad dokonce „postrčení“? A pokud se lidem nedá věřit, že se sami správně rozhodnou, jak se jim dá věřit, že se správně rozhodnou za nás ostatní?“
V červenci 2011 podskupina výboru pro vědu a techniku Sněmovny lordů Spojeného království uzavřela roční přezkum změn chování na základě 148 písemných podání a důkazů od 70 svědků. Přezkum vedla baronka Neubergerová. V rozhovoru pro deník The Guardian baronka Neubergerová uvádí, že našla „zatraceně málo“ důkazů pro účinný dopad „Nudge“:
„Potřebuješ víc než jen šťouchnutí… Zdá se, že zásahy do změny chování fungují nejlépe, když jsou součástí balíčku regulačních a fiskálních opatření… všichni politici milují rychlá řešení… jeden z problémů s tím vším je, že pokud opravdu chcete změnit chování lidí, trvá to velmi dlouho… musíte se podívat na rozpětí 20 až 25 let, než se dočkáte plné změny chování.“