Divoké dítě (divoké, tj. „divoké“ nebo neukojené) je lidské dítě, které od velmi nízkého věku žilo v izolaci od lidského kontaktu a neuvědomovalo si lidské sociální chování a nepřiznalo se jazyku. Divoké děti jsou extrémně vzácné. V celém světě bylo zaznamenáno něco přes sto případů tohoto jevu. Jsou tedy považovány za velmi zajímavé případové studie ze sociologického hlediska.
Divoké děti mohou být odloučeny od společnosti tím, že jsou ztraceny nebo opuštěny ve volné přírodě. Do této kategorie patří také děti, které byly záměrně drženy stranou od lidské společnosti, např. drženy v místnosti na samotce. Někdy je opuštění způsobeno tím, že rodiče odmítají těžké mentální postižení nebo tělesné postižení dítěte, a některé divoké děti zažívají před opuštěním těžké zneužívání nebo trauma dítěte.
Některé mýty a legendy a později mnoho fiktivních příběhů líčí divoké děti jako ty, které byly vychovány divokými zvířaty, jako jsou vlci nebo medvědi. Známými příklady jsou Tarzan Edgara Rice Burroughse a Mauglí Rudyarda Kiplinga, stejně jako legenda o Romulovi a Remusovi.
Legendární a fiktivní divoké děti jsou často líčeny jako děti vyrůstající s relativně normální lidskou inteligencí a schopnostmi a vrozeným smyslem pro kulturu nebo civilizaci ve spojení se zdravou dávkou pudů přežití; jejich integrace do lidské společnosti se zdá být relativně snadná. Ve skutečnosti však divoké děti postrádají základní sociální dovednosti, které se běžně učí v procesu kultivace. Mohou být například neschopné naučit se používat záchod, mít potíže naučit se chodit vzpřímeně a projevovat naprostý nezájem o lidskou činnost kolem sebe. Často se zdají být mentálně postižené a mají téměř nepřekonatelné potíže naučit se lidský jazyk. Téma je s určitou dávkou realismu zpracováno ve filmu Françoise Truffauta L’Enfant Sauvage (Velká Británie: Divoký chlapec, USA: Divoké dítě) z roku 1970, kde se úsilí vědce ve snaze rehabilitovat divokého chlapce setkává s velkými obtížemi.
Je v podstatě nemožné přeměnit dítě, které se ve velmi mladém věku dostalo do izolace, na relativně normálního člena společnosti. Takoví jedinci potřebují po celý život pečlivou péči, mají-li žít v lidské společnosti. Jak jsou „objevovány“, divoké děti mají také tendenci stát se předmětem živého vědeckého a mediálního zájmu. Jakmile vzrušení utichne a jejich omezení, pokud jde o studijní kulturu a sociální chování, se projeví frustrace a často stráví zbytek života předáváním od jednoho pečovatele k druhému. Je běžné, že umírají mladé, i když je zřejmé, že jejich potenciální délka života, pokud by byly ponechány v přírodě, je obtížně odhadnutelná.
Historik Herodotus napsal, že egyptský faraon Psammetichus I (Psamtik) se snažil objevit původ jazyka provedením experimentu se dvěma dětmi. Údajně dal dvě novorozená miminka pastýři s instrukcemi, že s nimi nikdo nemá mluvit, ale že pastýř je má krmit a pečovat o ně, zatímco poslouchá, aby určil jejich první slova. Hypotéza byla, že první slovo bude vyřčeno v kořenovém jazyce všech lidí. Když jedno z dětí vykřiklo s rozpřaženýma rukama „becos“ (zvuk docela podobný bečení ovcí), pastýř usoudil, že to slovo je frýgovské, protože to je zvuk frýgovského slova pro „chléb“. Došli tedy k závěru, že frýgové jsou starší lidé než Egypťané. Pravdivost tohoto příběhu samozřejmě není možné určit.
Kapitolský vlk sající Romulus a Remus
Z přibližně stovky často uváděných případů jich bylo jen málo potvrzeno nebo dobře prostudováno, mnohým chyběly podrobnosti a mnohé mohly být zveličeny a přikrášleny. Zde je omezený seznam:
Neurologie mozků divokých dětí
Moderní neurovědecké studie mozků takto opuštěných dětí ukazují podstatné fyzické rozdíly mezi jejich mozkem a odpovídajícími kontrolami