Sándor Radó (8. ledna 1890 Kisvárda – 14. května 1972 New York City) byl významný maďarský psychoanalytik druhé generace, který se ve třicátých letech přestěhoval do Spojených států amerických.
Podle Petera Gaye „Budapešť produkoval některé z nejnápadnějších talentů v analytické profesi: kromě Ferencziho mezi ně patřil Franz Alexander, [&] Sándor Radó“.
Sándor Radó se kvalifikoval jako lékař a v roce 1915 se setkal se Sigmundem Freudem a rozhodl se stát psychoanalytikem. Byl analyzován nejprve bývalým Freudovým analytikem E. Reveszem a poté, po jeho přestěhování do Berlína, Karlem Abrahamem. Mezi jeho vlastní význačné analytiky patřili Wilhelm Reich a „Heinz Hartmann, nejvýraznější mezi ego psychology“.
Po bolševické revoluci v Maďarsku „Rado měl nějaký vliv na nové mistry a byl to on, kdo manévroval […] Ferenczi jako první univerzitní profesor psychoanalýzy.“ Změna režimu pak vedla k jeho přestěhování do Berlína, kde po Abrahamově smrti Ernest Jones navrhl Radó (mimo jiné), aby ho „nahradil v [tajném] výboru“.
Ve Spojených státech se podílel na poměrně bouřlivém vzniku „Columbia University Center for Psychoanalytic Training and Research, bolestně vytrženého z New York Psychoanalytic v roce 1944 Sandorem Radem, v divokém schizmatu“. Od té doby „kdysi aktivní člen ústředního řídícího orgánu psychoanalýzy, Rado nyní žil na okraji organizace“.
Radó publikoval jedenáct psychoanalytických prací v letech 1919 až 1942. Snad nejdůležitější z nich byl článek z roku 1927 o „problému melancholie“, který „přinesl řešení některých důležitých a relevantních problémů, které byly dosud neobjasněny“. Otto Fenichel měl za to, že „Radův článek z roku 1928 odhalil sebevýčitky jako ambivalentní vtělení (objektu a ) superega“ a že „rozlišení „dobrých“ (tj. ochraňujících) a „špatných“ (tj. trestajících) aspektů superega bylo použito k objasnění cílů depresivních mechanismů“.
Radó také napsal zásadní pojednání o otázce závislosti: „Jeho koncept ‚alimentárního orgasmu‘, který nahradil vrchnost pohlavních orgánů ve farmakotomii, byl široce citován.“ Radó spatřoval kořeny návykových osobností v pokusech „uspokojit archaickou ústní touhu, kterou je sexuální touha, potřeba bezpečí a potřeba zachování sebevědomí současně […] jejich partneři […] pro ně nejsou ničím jiným než doručovateli zásob.“
Adaptační psychodynamika
Radóova práce „vrcholí v jeho spisech o ‚adaptační psychodynamice‘, […] stručném přeformulování toho, co vešlo ve známost jako analýza ega.“ Předvídavě v nich „kritizuje výlučné zaujetí terapeuta pacientovou minulostí a zanedbáváním jeho přítomnosti,“ mimo jiné: „ve všech těchto bodech Rado předběhl svou dobu.“
Nicméně v těchto pozdních spisech, „jeden z jeho kolegů fe[lt], že Rado zavedl zbytečné neologismy pro […] tradičně sankcionované termíny, například, ‚hédonická samoregulace‘ pro ‚princip potěšení’“, čímž dále přispěl k jeho profesionální izolaci.