Děti odvážejí špínu a suť během komunitního úklidu v kamerunském Yaoundé.
Dobrovolnictví je ochota lidí pracovat ve prospěch druhých bez očekávání platu nebo jiného hmatatelného zisku. Dobrovolníci mohou mít speciální výcvik záchranářů, průvodců, asistentů, učitelů, misionářů, amatérských radistů, spisovatelů a na dalších pozicích. Většina však pracuje na improvizovaném základě, rozpozná potřebu a naplní ji, ať už jde o dramatické hledání ztraceného dítěte nebo o obyčejné udílení pokynů ztracenému návštěvníkovi.[Jak odkazovat a odkaz na shrnutí nebo text] V ekonomii je dobrovolné zaměstnání neplaceným zaměstnáním. Může být vykonáváno z altruistických důvodů, například z charity, jako koníček, veřejně prospěšné práce nebo povolání, nebo za účelem získání zkušeností. Někteří jdou tak daleko, že věnují dobrovolným službám velkou část svého života. Jedním ze způsobů, jak toho dosáhnout, je vytvoření neziskové franšízy.
Dobrovolnictví založené na dovednostech (Skills-based volunteerism) je termín používaný k popisu dobrovolnictví, kdy dobrovolník využívá svých odborných dovedností. To je na rozdíl od obecného dobrovolnictví, kde specifické dovednosti nejsou nutné. Průměrná hodina tradičního dobrovolnictví je nezávislým sektorem oceněna mezi 18-20 dolary za hodinu.[Jak odkazovat a odkaz na shrnutí nebo text] Dobrovolnictví založené na dovednostech je oceněno na 40-500 dolarech za hodinu v závislosti na tržní hodnotě času.[Jak odkazovat a odkaz na shrnutí nebo text]
Téměř ve všech moderních společnostech je nejzákladnější ze všech hodnot to, že lidé pomáhají lidem a přitom pomáhají sami sobě. Mezi dobrovolnictvím a státem poskytovanými službami však může vzniknout napětí, takže většina zemí vytváří politiky a přijímá právní předpisy, které vyjasňují role a vztahy mezi zúčastněnými stranami a určují a přidělují potřebnou právní, sociální, administrativní a finanční podporu. To je zvláště nutné, když jsou některé dobrovolné činnosti považovány za výzvu autoritě státu, např. 29. ledna 2001 prezident Bush upozornil, že dobrovolnické skupiny by měly doplňovat, nikoli nahrazovat práci vládních agentur.[Jak odkazovat a odkaz na shrnutí nebo text] Dobrovolnictví, které prospívá státu, ale zpochybňuje placené protějšky, vyvolává hněv odborových svazů zastupujících placené protějšky jako v případě sborů dobrovolných hasičů, zejména v kombinačních odděleních.
Dobrovolnictví má dva hlavní přínosy:
Sociální kapitál, který představuje dobrovolnictví, hraje klíčovou roli v hospodářské obnově. Tam, kde je chudoba v dané oblasti endemická, nemají chudé komunity přátele ani sousedy, kteří by je požádali o pomoc, takže dobrovolná vzájemná pomoc nebo svépomoc je jejich jedinou záchrannou sítí. Tento model funguje dobře uvnitř státu, protože v časech nepřízně osudu existuje národní solidarita a více prosperující skupiny obvykle přinesou oběti ve prospěch těch, kteří to potřebují. Jsou však potíže, pokud se to má vztahovat přes státní hranice. Jeden dobře míněný stát nemůže dobrovolníky jednoduše poslat do jiného státu. To by narušilo suverenitu a odepřelo respekt národní vládě navrhovaných příjemců. Když tedy státy vyjednávají o nabídce a přijetí pomoci nebo o žádostech o pomoc, stávají se motivace důležitými, zejména pokud dárci mohou pomoc odložit nebo ji úplně zastavit. Vyvinuly se tři typy podmíněnosti:
Některé mezinárodní dobrovolnické organizace definují své primární poslání altruisticky jako boj proti chudobě a zlepšování životní úrovně lidí v rozvojovém světě, např. Dobrovolnické služby V zámoří pracuje jako dobrovolníci téměř 2000 kvalifikovaných odborníků, kteří předávají své odborné znalosti místním lidem, aby po návratu domů jejich dovednosti zůstaly. Když tyto organizace pracují v partnerství s vládami, mohou být výsledky působivé. Ale když práci dobrovolnických skupin podporují jiné organizace nebo jednotlivé vlády prvního světa, může vyvstat otázka, zda jsou jejich skutečnými motivy zmírnění chudoby nebo tvorba bohatství pro některé chudé nebo politiky ve prospěch dárcovských států. Tento zmatek existuje, protože zkušenosti ukazují
Některé z nabídek pomoci totiž narušily obecný duch dobrovolnictví a považují místní dobrovolnou činnost za „věcné příspěvky“, tj. za podmínky, které vyžadují, aby si místní lidé zasloužili právo na „štědrost“ dárců tím, že změní své chování. To lze považovat za povýšené a urážlivé vůči příjemcům, protože pomoc výslovně slouží politickým cílům dárců spíše než potřebám příjemců.
Dosavadní výsledky ukazují, že podmiňovat jakoukoliv pomoc politickými reformami je často neúčinné. Podmíněnost funguje pouze tehdy, pokud existuje silný domácí závazek k reformám a vlády příjemců jsou demokratické, tj. jsou odpovědné svým vlastním voličům. Dobrovolnické organizace a jejich financující dárci by měli respektovat vlády zemí, kterým chtějí pomoci, a stavět na hluboce zakořeněných tradicích lidí, aby si vzájemně pomáhali, a tím se stali důležitou složkou sociálního a demokratického rozvoje.
Rostoucí množství literatury zkoumá negativní dopady dobrovolnictví po celém světě. Již v šedesátých letech Ivan Illich nabídl analýzu role amerických dobrovolníků v Mexiku ve svém projevu nazvaném „K čertu s dobrými úmysly“. Jeho obavy, spolu s kritiky jako Paulo Freire a Edward Said, se točí kolem pojmu altruismu jako rozšíření křesťanské misionářské ideologie a pocitu zodpovědnosti/povinnosti, který řídí koncept noblesse oblige, zprvu rozvinutý francouzskou aristokracií jako morální povinnost odvozenou od jejich bohatství. Jednoduše řečeno, oba navrhují rozšíření moci a autority nad domorodými kulturami po celém světě. Nedávné kritiky dobrovolnictví pocházejí od Westmiera a Kahna (1996) a zvonkových háčků (nee Gloria Watkins) (2004). Rostou také obavy z dopadů neoliberalismu v oblasti dobrovolnictví, o čemž svědčí rostoucí vliv korporací na sociální programování neziskových komunitních organizací, zejména prostřednictvím práce s mládeží.