V psychologii je komplex obecně důležitou skupinou nevědomých asociací nebo silným nevědomým impulsem, který se skrývá za jinak záhadným stavem jedince: detail se od teorie k teorii značně liší. Nicméně jejich existence je poměrně široce schvalována přinejmenším v oblasti hloubkové psychologie, neboť jsou nápomocny systémům Freuda i Junga. Jsou obecně způsobem mapování psychiky a jsou klíčovými teoretickými položkami společného odkazu, které lze nalézt v terapii.
Termín „komplex“ neboli „komplex myšlenek s pocitovými tóny“ převzal Carl Jung, když byl ještě blízkým spolupracovníkem Sigmunda Freuda. (Theodoru Ziehenovi se připisuje vznik tohoto termínu v roce 1898.) Jung popsal „komplex“ jako „uzel“ v nevědomí; lze si ho představit jako uzel nevědomých pocitů a přesvědčení, zjistitelných nepřímo, prostřednictvím chování, které je matoucí nebo těžko vysvětlitelné.
Jung nalezl důkazy o komplexech velmi brzy ve své kariéře, ve slovních asociačních testech prováděných na Burghölzli, psychiatrické klinice Curyšské univerzity, kde Jung pracoval v letech 1900-1908. Ve slovních asociačních testech výzkumník přečetl seznam slov každému subjektu, který byl požádán, aby co nejrychleji řekl první věc, která ho napadne v reakci na každé slovo. Výzkumníci měřili reakce subjektů a zaznamenali všechny neobvyklé reakce – váhání, přeřeknutí, známky emocí. Junga zajímaly vzorce, které v odpovědích subjektů nacházel, naznačující podvědomé pocity a přesvědčení.
V Jungově teorii mohou komplexy souviset s traumatickým prožitkem, nebo také ne. Existuje mnoho druhů komplexů, ale jádrem každého komplexu je univerzální vzor prožitku, nebo archetyp. Některé z klíčových komplexů, o kterých Jung psal, byly anima (uzel nevědomé víry a pocitů v mužské psychice vztahující se k opačnému pohlaví) a animus (odpovídající komplex v ženské psychice); a stín (Jungův termín zahrnující jakýkoli aspekt psychiky, který byl vyloučen z vědomého vědomí). Mnoho Jungových komplexů se objevuje v komplementárních párech: například puer, nebo věčné mládí, se často objevuje ve vztahu k senexu, nebo archetypální starý muž. Puerovský komplex se může projevovat jako nevědomá hrůza jedince z dospívání, ze ztráty romantických ideálů nebo svobody; komplex senexu může být naopak viděn v osobě, která, aniž by zřejmě chápala proč, je vedena k tomu, aby tvůrčím nebo destruktivním způsobem hrála roli „starého muže“. Teprve když komplex vyústí v destruktivní chování, bude považován za patologický; jinak jungovský pohled na psychiku akceptuje přítomnost různorodých komplexů v běžném zdraví.
Jedním z klíčových rozdílů mezi jungovskou a freudovskou teorií je, že Jungovo myšlení předpokládá několik různých druhů komplexů a zdůrazňuje dualitu nebo pluralitu spíše než jednotu jako základní podmínku lidské psychiky. Freud zastával názor, že oidipovský komplex je univerzální – odráží vývojové výzvy, kterým čelí každé dítě – a je ústředním komplexem ve většině nebo v celé psychopatologii.
Jakmile se Jung odpoutal od Freuda a oba muži šli svou vlastní cestou a vytvořili si za sebou vlastní disciplíny, objevilo se v některých Freudových kruzích nakrátko hnutí za odstranění veškeré Jungovy práce a terminologie z jejich psychoanalytické školy. Freud sám to však odmítl, a tak název „komplex“ zůstal.