Ringelmannův efekt se týká kombinace sociálního flákání a koordinačních ztrát. Ztráta koordinace se týká nedostatečné souběžnosti úsilí ve skupinách, což brání efektivnímu kombinování jednotlivých vstupů. Německý výzkumník Max Ringelmann (1861-1931) nechal lidi samostatně i ve skupinách táhnout za lano připevněné k tenzometru, aby změřil sílu tahu. Překvapivě se součet tahů jednotlivců nerovnal součtu tahů skupin. Tři lidé táhli pouze 2,5násobkem průměrného individuálního výkonu a 8 lidí táhlo méně než čtyřnásobkem výkonu. Skupinový výsledek byl mnohem menší než součet individuálního úsilí. To porušuje představu, že skupinové úsilí a pocit týmové účasti vede ke zvýšení úsilí.
Ringelmann si všiml, že s přibývajícím počtem lidí ve skupině táhnoucí za lano se celková síla vyvíjená skupinou zvyšuje, ale průměrná síla vyvíjená každým členem skupiny klesá. Ringelmannův efekt tedy popisuje nepřímý vztah mezi velikostí týmu a velikostí individuálního příspěvku člena skupiny ke splnění úkolu.
Následnou práci provedl Ingham (1974), který tuto teorii dále rozvinul. V replikaci Ringelmannova experimentu Ingham rozdělil účastníky do jedné ze dvou skupin: 1) v podstatě stejné jako v původních Ringelmannových podmínkách, se skutečnými účastníky v různě velkých skupinách, nebo 2) pseudo-skupiny s pouze jedním skutečným účastníkem. V pseudo-skupinách měli účastníci předstírat, že tahají za lano, a přitom provádět úkony, jako by se skutečně namáhali. Pokles výkonnosti účastníků byl, jak se dalo očekávat, přesto zjištěn. Zajímavé se zde ukazuje, že vzhledem k tomu, že mezi účastníkem a stoupenci neprobíhala koordinace (fyzicky se akcí neúčastnili), nelze pokles úsilí vysvětlit špatnou komunikací. Příčinou poklesu výkonu tedy musí být ztráta motivace. V reálných skupinách byly pozorovány další ztráty, které lze přičíst ztrátám koordinace.