Gestaltická psychologie (též Gestalt berlínské školy) je teorie mysli a mozku, která navrhuje, že operační princip mozku je holistický, paralelní a analogový, se samoorganizujícími se tendencemi; nebo že celek je odlišný od součtu jeho částí. Klasickým příkladem Gestaltu je mýdlová bublina, jejíž kulovitý tvar není definován pevnou šablonou, nebo matematickým vzorcem, ale spíše vzniká spontánně paralelním působením povrchového napětí působícího ve všech bodech povrchu současně. To je v kontrastu s „atomistickým“ principem fungování digitálního počítače, kde je každý výpočet rozdělen do posloupnosti jednoduchých kroků, z nichž každý je vypočítán nezávisle na problému jako celku. Gestaltův efekt odkazuje na schopnost našich smyslů tvořit formy, zejména s ohledem na vizuální rozpoznávání číslic a celých forem namísto pouhé sbírky jednoduchých čar a křivek.
Práci tří psychologů Gestaltu přerušila první světová válka. Wertheimer i Koffka byli pověřeni výzkumem souvisejícím s válkou, zatímco Kohler byl jmenován ředitelem antropoidní výzkumné stanice na Tenerife na Kanárských ostrovech. Tři muži se po skončení války opět sešli a pokračovali v dalším výzkumu experimentů.
Po válce se Koffka vrátil do Frankfurtu, zatímco Kohler se stal ředitelem Psychologického institutu na univerzitě v Berlíně, kde už Wertheimer působil na fakultě. S využitím opuštěných místností císařského paláce založili dnes již slavnou postgraduální školu, a to společně s časopisem Psychologische Forschung (Psychologický výzkum: Journal of Psychology and its Neighboring Fields), v němž byl zpočátku publikován výzkum jejich studentů a jejich vlastní výzkum. O úspěchu jejich úsilí svědčí známost jmen jejich studentů v literatuře psychologie, mezi nimi Kurt Lewin, Rudolf Arnheim, Wolfgang Metzger, Bluma Zeigarnik, Karl Duncker, Herta Kopfermann a Kurt Gottschaldt.
V letech 1929 až 1933 byl Wertheimer profesorem na univerzitě ve Frankfurtu. Když se v roce 1933 stal Adolf Hitler kancléřem Třetí říše, bylo Wertheimerovi (a bezpočtu dalších „neárijských“ intelektuálů) jasné, že musí opustit Německo. Nakonec přijal nabídku učit na The New School v New Yorku. Wertheimerovi emigraci zařídili přes americký konzulát v Praze a 13. září 1933 s manželkou a dětmi připluli do newyorského přístavu.
Zbývající dekádu svého života Wertheimer pokračoval ve výuce na New School, přičemž zůstal v kontaktu se svými evropskými kolegy, z nichž mnozí také emigrovali do USA. Koffka učil na Smith College, Kohler na Swarthmore College a Lewin na Cornellově univerzitě a na univerzitě v Iowě. I když se jeho zdravotní stav zhoršoval, pokračoval v práci na svém výzkumu řešení problémů, nebo toho, co raději nazýval „produktivním myšlením“. Svou knihu (svou jedinou knihu) na toto téma (s touto frází jako názvem) dokončil koncem září 1943 a zemřel o pouhé tři týdny později na infarkt. Wertheimer byl pohřben na hřbitově v Beechwoodu v New Rochelle v New Yorku.