Tekutinová rovnováha je koncept lidské homeostázy, podle kterého se množství tekutin ztracených z těla rovná množství tekutin přijatých. Euvolemie je stav normálního objemu tekutin v těle. Voda je nezbytná pro veškerý život na Zemi. Lidé mohou bez potravy přežít 4-6 týdnů, ale bez vody jen několik dní.
Množství vody se u jednotlivých osob liší, protože závisí na kondici subjektu, množství fyzické zátěže a na faktorech prostředí, jako je teplota a vlhkost. V USA je referenční denní příjem (RDI) vody 3,7 litru denně (l/den) pro muže starší 18 let a 2,7 l/den pro ženy starší 18 let, včetně vody obsažené v potravinách, nápojích a pitné vodě. Běžná mylná představa, že každý člověk by měl vypít dva litry (68 uncí, tedy asi osm sklenic po 8 uncích) vody denně, není podložena vědeckým výzkumem. Různé přehledy veškeré vědecké literatury na toto téma provedené v letech 2002 a 2008 nenašly žádné spolehlivé vědecké důkazy, které by doporučovaly vypít osm sklenic vody denně. Například lidé v teplejším podnebí budou potřebovat větší příjem vody než lidé v chladnějším podnebí. Žízeň jednotlivce je lepším vodítkem pro určení množství vody, které potřebuje, než konkrétní, pevně stanovený počet. Pružnějším vodítkem je, že normální člověk by měl močit 4krát denně a moč by měla mít světle žlutou barvu.
K doplnění tekutin ztracených při běžných fyziologických činnostech, jako je dýchání, pocení a močení, je zapotřebí stálý přísun. Jídlo přispívá 0,5 až 1 l/den a metabolismus bílkovin, tuků a sacharidů produkuje dalších 0,25 až 0,4 l/den, což znamená, že 2 až 3 l vody denně u mužů a 1 až 2 l vody denně u žen by měly být přijaty ve formě tekutin, tj. vypity, aby byl splněn doporučený denní příjem (RDI). Z hlediska příjmu minerálních živin není jasné, jaký je podíl pitné vody. Anorganické minerální látky se však obecně dostávají do povrchových a podzemních vod prostřednictvím odtoku dešťové vody nebo přes zemskou kůru. K přítomnosti některých minerálních látek vedou také procesy úpravy vody. Příkladem jsou sloučeniny vápníku, zinku, manganu, fosforečnanů, fluoridu a sodíku. Voda vznikající biochemickým metabolismem živin zajišťuje významnou část denní potřeby vody pro některé členovce a pouštní živočichy, ale poskytuje pouze malý zlomek potřebného příjmu pro člověka. V prakticky veškeré pitné vodě je přítomna řada stopových prvků, z nichž některé hrají roli v metabolismu. Například sodík, draslík a chlorid jsou běžné chemické látky, které se v malém množství nacházejí ve většině vod, a tyto prvky hrají roli (ne nutně hlavní) v tělesném metabolismu. Jiné prvky, jako je fluorid, jsou sice v nízkých koncentracích prospěšné, ale ve vysokých koncentracích mohou způsobovat problémy se zuby a další problémy. Voda je nezbytná pro růst a údržbu našeho těla, protože se podílí na řadě biologických procesů.
Hojné pocení může zvýšit potřebu náhrady elektrolytů (soli). Intoxikace vodou (která vede k hyponatremii), tedy příliš rychlé konzumaci příliš velkého množství vody, může být smrtelná.
Lidské ledviny se normálně přizpůsobují různým úrovním příjmu vody. Ledviny potřebují čas, aby se přizpůsobily nové úrovni příjmu vody. To může způsobit, že člověk, který pije hodně vody, se dehydratuje snadněji než ten, kdo běžně pije méně.
Cesty ztráty a příjmu tekutin
Tekutiny mohou z těla odcházet různými způsoby. Tekutiny mohou do těla vstupovat jako předem připravená voda, přijatá potrava a nápoje a v menší míře jako metabolická voda, která vzniká jako vedlejší produkt aerobního dýchání (buněčné respirace) a syntézy dehydratace.
K doplnění tekutin ztracených při běžných fyziologických činnostech, jako je dýchání, pocení a močení, je zapotřebí stálý přísun. Voda vznikající při biochemickém metabolismu živin zajišťuje významnou část denní potřeby vody pro některé členovce a pouštní živočichy, ale pro člověka představuje jen malý zlomek potřebného příjmu.
V normálním klidovém stavu je příjem vody z přijatých tekutin přibližně 1200 ml/den, z přijatých potravin 1000 ml/den a z aerobního dýchání 300 ml/den, celkem 2500 ml/den.
Příjem vody je regulován především prostřednictvím přijatých tekutin, což zase závisí na žízni. Nedostatek vody vede ke zvýšené osmolaritě extracelulární tekutiny. To je vnímáno osmoreceptory v organum vasculosum lamina terminalis, které vyvolávají žízeň. Žízni se lze do určité míry dobrovolně bránit, jako při omezení příjmu tekutin.
Tyto výstupy jsou v rovnováze se vstupem ~2500 ml/den.
Homeostatické kontrolní mechanismy těla, které udržují stálé vnitřní prostředí, zajišťují udržování rovnováhy mezi příjmem a úbytkem tekutin. Hlavní roli v tom hrají hormony ADH (antidiuretický hormon, známý také jako vazopresin) a aldosteron.
Nedostatek tekutin způsobuje sníženou perfuzi juxtaglomerulárního aparátu v ledvinách. Tím se aktivuje systém renin-angiotenzin. Ten mimo jiné působí, že ledvinové tubuly (tj. distální stočené tubuly a korové sběrné kanálky) reabsorbují více sodíku a vody z moči. Draslík se vylučuje do tubulů výměnou za sodík, který se zpětně vstřebává.
Aktivovaný systém renin-angiotenzin stimuluje zona glomerulosa kůry nadledvin, která následně vylučuje hormon aldosteron. Tento hormon stimuluje reabsorpci sodíkových iontů z distálních tubulů a sběrných kanálků. Voda v tubulárním lumen osmoticky následuje reabsorpci sodíku.
Při nemoci může docházet ke ztrátě tekutin zvracením, průjmem a krvácením. V těchto případech je člověk vystaven zvýšenému riziku dehydratace, protože pro ledviny je obtížnější vyrovnat ztrátu tekutin snížením produkce moči (ledviny musí produkovat alespoň trochu moči, aby mohly vylučovat metabolické odpady).
Bilance tekutin v akutní nemocnici
V akutních nemocničních podmínkách je bilance tekutin pečlivě sledována. To poskytuje informace o stavu hydratace, funkci ledvin a kardiovaskulárních funkcí pacienta.
Pokud je krevní tlak nízký (hypotenze), sníží se rychlost filtrace v ledvinách, což způsobí menší reabsorpci tekutin, a tím i menší výdej moči.
Přesné měření bilance tekutin je proto důležitým diagnostickým nástrojem a umožňuje rychlý zásah k nápravě nerovnováhy.
Prakticky v každé pitné vodě je přítomna řada stopových prvků, z nichž některé hrají roli v metabolismu; například sodík, draslík a chloridy jsou běžné chemické látky, které se ve velmi malém množství nacházejí ve většině vod a které hrají významnou roli v metabolismu těla. Voda je nezbytná pro růst a údržbu našeho těla, protože se podílí na řadě biologických procesů.