Georg Wilhelm Friedrich Hegel přednášející na berlínské univerzitě v roce 1828 (skica podle přírody a litografie Franze Kuglera)
Přednášky o estetice (německy Vorlesungen über die Ästhetik) je kompilace poznámek z univerzitních přednášek o estetice, které přednášel Georg Wilhelm Friedrich Hegel v Heidelbergu v roce 1818 a v Berlíně v letech 1820/21, 1823, 1826 a 1828/29. Sestavil ji v roce 1835 jeho vydavatel Heinrich Gustav Hotho, přičemž použil Hegelovy vlastní ručně psané poznámky a poznámky, které jeho studenti během přednášek pořizovali, ale nakonec zkreslil myšlení jeho mistra.
Hegelova Estetika je mnohými považována za jednu z největších estetických teorií, které vznikaly od dob Aristotela. Hegelova teze o „konci umění“ ovlivnila několik myslitelů jako Theodor W. Adorno, Martin Heidegger, György Lukács, Jacques Derrida a Arthur Danto. Hegel byl sám ovlivněn Johannem Joachimem Winckelmannem, Immanuelem Kantem, Friedrichem Schillerem a Friedrichem Wilhelmem Josephem Schellingem. Heidegger označuje Hegelovy přednášky o estetice za „nejobsáhlejší reflexi podstaty umění, kterou Západ disponuje“.
Přednášky jsou prezentovány pod třemi širokými hlavičkami.
Hegelova expozice je věrná jeho dialektické metodě, ukazuje, jak se rozličné formy umění rozplývají a dávají prostor „vyšším“ formám prostřednictvím práce s negativem, tj. vnitřním rozporům, které tyto formy ve své době nesou.
Hegel dokumentuje vzestup umění od symbolické architektury, klasického sochařství a romantické poezie. V té době se proslavilo bohatstvím obrazů, které k němu patřily. V Hegelově diskusi o sochařství nastínil své představy o lidské kráse. Především tyto přednášky proslule zahrnovaly Hegelovo prohlášení o „smrti umění“ (tj. představa, že umění už nemůže být vhodným prostředkem k tomu, aby lidstvo pochopilo svou vlastní podstatu).