Funkční kontextualismus je moderní filosofie vědy vycházející z filozofického pragmatismu a kontextualismu. Nejaktivněji se rozvíjí v behaviorální vědě obecně a v oblasti analýzy chování konkrétně. Funkční kontextualismus slouží jako základ teorie jazyka známé jako teorie relačního rámce a její nejvýraznější aplikace, akceptace a závazková terapie. Lze na něj pohlížet jako na rozšíření a kontextualistickou interpretaci radikálního behaviorismu B.F. Skinnera a zdůrazňuje význam předvídání a ovlivňování psychologických událostí (včetně myšlenek, pocitů a chování) zaměřením se na manipulovatelné proměnné v jejich kontextu.
Kořenovou metaforou kontextualismu je „akt v kontextu“, kdy je jakákoli událost interpretována jako probíhající akt neoddělitelný od svého současného a historického kontextu. Kritériu pravdivosti kontextualismu se často přezdívá „úspěšné dílo“, kdy pravdivost a význam myšlenky spočívá v její funkci nebo užitečnosti, nikoli v tom, jak dobře prý zrcadlí realitu. V kontextualismu se o analýze říká, že je pravdivá nebo platná, pokud vede k účinnému jednání nebo dosažení nějakého cíle. Kontextualismus je Pepperův termín pro filozofický pragmatismus vyvinutý Charlesem Sandersem Peircem, Williamem Jamesem, Johnem Deweym a dalšími.
Odrůdy kontextualismu
Analytické cíle jsou pro kontextualistický pohled na svět životně důležité. Je tomu tak proto, že analytické nástroje kontextualismu – jeho kořenová metafora a kritérium pravdy – závisejí na účelu analýzy a ani jeden z nich nelze účinně namontovat bez jasně specifikovaného analytického cíle. Pragmatické kritérium pravdy „úspěšné práce“ je v analýze bez explicitního cíle učiněno bezvýznamným, protože „úspěch“ lze měřit pouze ve vztahu k dosažení nějakého cíle.
Stejně tak kořenová metafora „aktu v kontextu“ je v analýze bez explicitního cíle zbavena smyslu, protože by neexistoval žádný základ, na jehož základě by se analýza omezila na podmnožinu nekonečné rozlohy historického a environmentálního kontextu aktu. Bez jasného analytického cíle by kontextualista mohl věčně analyzovat nekonečný kontext aktu, aniž by věděl, kdy je analýza úplná nebo dost dobrá na to, aby byla považována za „pravdivou“ nebo „užitečnou“. Pro kontextualistu bez explicitního cíle je velmi obtížné konstruovat nebo sdílet znalosti.
Popisní kontextualisté se snaží porozumět složitosti a bohatosti celé události prostřednictvím osobního a estetického zhodnocení jejích účastníků a rysů. Tento přístup odhaluje silné lpění na kořenové metafoře kontextualismu a lze jej přirovnat k podniku dějin, v němž jsou konstruovány příběhy minulosti ve snaze porozumět celým událostem. Poznání konstruované deskriptivním kontextualistou je osobní, pomíjivé, specifické a prostorově emporačně omezené. Stejně jako historické vyprávění je to poznání, které odráží hluboké osobní pochopení konkrétní události, která se odehrála (nebo se odehrává) v určitém čase a místě. Většina forem kontextualismu, včetně sociálního konstruktivismu, dramaturgie, hermeneutiky a vyprávěcích přístupů, jsou příklady deskriptivního kontextualismu.
Funkční kontextualisté se naopak snaží předvídat a ovlivňovat události pomocí empiricky založených konceptů a pravidel. Tento přístup odhaluje silné dodržování extrémně praktického kritéria pravdivosti kontextualismu a lze ho přirovnat k podniku vědy nebo inženýrství, v němž se k předvídání a ovlivňování událostí používají obecná pravidla a principy. Pravidla nebo teorie, které nepřispívají k dosažení praktických cílů člověka, jsou ignorovány nebo odmítány. Vědomosti konstruované funkčním kontextualistou jsou obecné, abstraktní a prostorově neomezené. Stejně jako vědecký princip je to vědění, které bude pravděpodobně použitelné pro všechny (nebo mnoho) podobných událostí bez ohledu na čas nebo místo.