Jazykový univerzál je tvrzení, které platí pro všechny přirozené jazyky. Například Všechny jazyky mají podstatná jména a slovesa. nebo Všechny mluvené jazyky mají souhlásky a samohlásky. Výzkum v této oblasti lingvistiky je úzce svázán s jazykovou typologií a jeho cílem je odhalit informace o tom, jak lidský mozek zpracovává jazyk. Tento obor byl z velké části průkopníkem lingvisty Josepha Greenberga, který ze souboru asi třiceti jazyků odvodil soubor základních univerzálů, většinou zabývajících se syntaxí.
Lingvisté rozlišují dva druhy univerzálů: absolutní (opak: statistické, často nazývané tendence) a implicitní (opak neimplationální). Absolutní univerzály platí pro každý známý jazyk a je jich poměrně málo; příkladem může být Všechny jazyky mají zájmena. Implicitní univerzálka platí pro jazyky, které mají určitý rys, který je vždy doprovázen dalším rysem, například Jestliže má jazyk zkušební gramatické číslo, musí mít také dvojgramatické číslo, zatímco neimplationální univerzálky pouze uvádějí existenci (nebo neexistenci) jednoho konkrétního rysu.
Také v kontrastu k absolutním univerzálům jsou tendence, výroky, které nemusí být pravdivé pro všechny jazyky, ale přesto jsou příliš běžné na to, aby byly výsledkem náhody. Mají také implicitní a neimplativní formy. Příkladem druhé z nich by byla Drtivá většina jazyků má nosové souhlásky. Nicméně většina tendencí, stejně jako jejich univerzální protějšky, jsou implicitní. Například, S drtivě větší než náhodnou frekvencí, jazyky s normálním SOV pořadím jsou postpoziční. Přesněji řečeno, tendence není jakýmsi univerzálním, ale výjimky z většiny výroků nazývaných univerzály lze nalézt. Například latina je SOV jazyk s předložkami. Často se ukazuje, že tyto výjimečné jazyky procházejí přechodem od jednoho typu jazyka k druhému. V případě latiny její potomek románské jazyky přešel na SVO, což je mnohem běžnější řád mezi předpozičními jazyky.
Univerzály mohou být také obousměrné nebo jednosměrné. V obousměrném univerzálu každý ze dvou prvků implikuje existenci toho druhého. Například jazyky s postpozicemi mají obvykle SOV pořadí a stejně tak SOV jazyky mají obvykle postpozice. Implikace funguje oběma směry, a tudíž univerzál je obousměrný. Naproti tomu v jednosměrném univerzálu funguje implikace pouze jedním způsobem. Jazyky, které umísťují relativní klauzule před podstatné jméno, které opět upravují, mají obvykle SOV pořadí, takže prenominální relativní klauzule implikují SOV. Na druhou stranu, celosvětové SOV jazyky vykazují malou preferenci pro prenominální relativní klauzule, a tudíž SOV implikuje málo o pořadí relativních klauzulí. Protože implikace funguje pouze jedním způsobem, navrhovaný univerzál je jednosměrný.
Lingvistické univerzály v syntaxi jsou někdy považovány za důkaz univerzální gramatiky (i když častější jsou epistemologické argumenty). Pro lingvistické univerzály byla navržena i jiná vysvětlení, například že lingvistické univerzály bývají vlastnostmi jazyka, které napomáhají komunikaci. Pokud by jazyk postrádal jednu z těchto vlastností, argumentovalo se, pravděpodobně by se brzy vyvinul v jazyk, který by tuto vlastnost měl.
Některé lingvistické univerzály (nebo tendence) mohou být fonologicky založeny. Například malinový zvuk se nikdy nepoužívá foneticky v rámci žádného lidského jazyka, zatímco není žádný známý jazyk bez /a/ nebo /ɑ/. Také všechny jazyky mají nějaké plosivy.
Vysoké tónové zvuky (jako /i/, jako v poquito (španělština), kitty (angličtina), maomi (mandarínština)) často odkazují na menší bytosti nebo objekty (předpokládá se, že takové jsou, protože menší tvorové mohou produkovat pouze vyšší tónové zvuky). [Jak odkazovat a odkaz na shrnutí nebo text]
V oblasti sémantiky probíhal výzkum lingvistických univerzálů mnoha způsoby. Někteří lingvisté, počínaje Leibnizem, usilovali o hledání hypotetického neredukovatelného sémantického jádra všech jazyků. Moderní variantu tohoto přístupu lze nalézt v Přírodní sémantické metaalanguagi Wierzbicka a spol. Jiné směry výzkumu naznačují mezilingvistické tendence používat pojmy části těla metaforicky jako adpozice, nebo tendence mít morfologicky jednoduchá slova pro kognitivně význačné pojmy. Lidské tělo, jakožto fyziologický univerzál, poskytuje ideální doménu pro výzkum sémantických a lexikálních univerzálů. V seminární studii navrhl Cecil H. Brown (1976) řadu univerzálů v sémantice terminologie částí těla, včetně následujících: v jakémkoli jazyce budou existovat odlišné pojmy pro BODY, HEAD, ARM, EYES, NOSE a MOUTH; pokud existuje odlišný výraz pro FOOT, bude existovat odlišný výraz pro HAND; podobně, pokud existují pojmy pro INDIVIDUÁLNÍ TOES, pak existují pojmy pro INDIVIDUÁLNÍ FINGERY. Následný výzkum ukázal, že většina těchto rysů musí být považována za mezilingvistické tendence spíše než za skutečné univerzály. Několik jazyků, například Tidore a Kuuk Thaayorre, postrádá obecný výraz znamenající „tělo“. Na základě těchto údajů bylo argumentováno, že nejvyšší úroveň v partonomii pojmů části těla by bylo slovo pro „osobu“.