Pyrrho

Pyrrho pocházel z Elisu u Jónského moře. Diogenes Laertius, citující z Apollodora, říká, že Pyrrho byl zpočátku malíř a že jeho obrazy byly vystaveny v gymnáziu v Elisu. Později byl přesměrován k filozofii pracemi Démokrita a podle Diogenese se Laertius seznámil s megarskou dialektikou přes Brysona, Stilpova žáka.

Pyrrho spolu s Anaxarchosem cestoval s Alexandrem Velikým na jeho průzkum Východu a studoval u gymnosofů v Indii a u mudrců v Persii. Tato expozice východní filosofii ho zřejmě inspirovala k přijetí života v samotě; po návratu do Elisu žil v chudých poměrech, ale byl vysoce ctěn Eliány a také Athéňany, kteří mu udělili občanská práva.

Pyrrho nic nenapsal. Jeho doktríny byly zaznamenány v satirických spisech jeho žáka Timona z Phliu (Sillographer). Bohužel tato díla jsou většinou ztracena. Dnes jsou Pyrrhovy myšlenky známy hlavně díky knize Obrysy pyrhonismu, kterou napsal řecký lékař Sextus Empiricus.

Hlavní princip Pyrrhova myšlení je vyjádřen slovem acatalepsie, které spojuje schopnost odepřít souhlas s doktrínami týkajícími se pravdy věcí v jejich vlastní přirozenosti; proti každému výroku může být jeho rozpor stejně odůvodněn. Za druhé, s ohledem na tuto skutečnost je nutné zachovat postoj intelektuálního napětí, nebo, jak to vyjádřil Timon, o žádném tvrzení nemůže být známo, že je lepší než jiné. Za třetí, Pyrrho aplikoval tyto výsledky na život obecně a dospěl k závěru, že protože nic nelze vědět, jediným správným postojem je ataraxie, „osvobození od obav“. („Odložením úsudku, omezením se na jevy nebo předměty, jak se jeví, a tvrzením, že není nic určitého o tom, jak skutečně jsou, lze uniknout zmatkům života a dosáhnout nenarušitelného klidu mysli.“)

Správný postup mudrce, řekl Pyrrho, je položit si tři otázky. Za prvé se musíme ptát, co jsou věci a jak jsou konstituovány. Za druhé se ptáme, jak jsme s těmito věcmi spjati. Za třetí se ptáme, jaký by měl být náš postoj k nim. Pyrrhova odpověď zněla, že věci jsou nerozlišitelné, neměřitelné, nerozhodnutelné, a nic víc než to, nebo obojí to a ani to, ani ono. Dospěl k závěru, že lidské smysly nevysílají pravdy ani lžou. Lidstvo nemůže znát vnitřní podstatu věcí, jen to, jak se věci jeví.

Doporučujeme:  Řečové figury

Nemožnost poznání, a to i s ohledem na naši vlastní nevědomost či pochybnost, by měla moudrého člověka přimět, aby se stáhl do sebe a vyhnul se stresu a emocím, které patří k souboji marných představ. Tato teorie nemožnosti poznání je prvním a nejdůkladnějším výkladem nepoznatelnosti v dějinách myšlení.[citace nutná] Její etické důsledky lze srovnat s ideovým klidem Stoiků a Epikurejců.