Byl třetím synem vysoce nadaného venkovského učitele, který byl proklamovaným darwinistickým agnostikem. V době tohoto narození Sigmund Freud ještě pracoval jako neurolog ve Vídni a mnoho svých významných poznatků nezveřejnil. Freudovy stěžejní spisy o snech a nevědomí, o infantilní (a dospělé) sexualitě, o vině a sebetrestání a pozdějších teoriích přenosu – zkrátka celý psychoanalytický kánon – dosud neexistovaly.
Po celý život trpěl rodinnými tragédiemi. Jeho druhý bratr zemřel ve věku 6 let, když byly Edwardovi 4 roky, a James, jeho tolik obdivovaný starší bratr, zemřel ve svých 30 letech. Později v životě jeho první žena zemřela při porodu spolu s jejich dítětem. Z druhého manželství měl dceru, která trpěla Downovým syndromem, o kterou se Glover a jeho žena mnoho let doma starali.
Glover vstoupil na lékařskou fakultu v Glasgow ve věku 16 let a promoval v 21 letech s vyznamenáním. Uvádí se, že jako student byl prominentní v socialistické politice a byl zapojen do revolučního kroku navrhnout Keira Hardieho jako rektora univerzity. Následovalo několik let akademické medicíny, pracoval nejprve v Glasgow s profesorem medicíny a pediatrie a pak v plicní medicíně v Londýně. S vypuknutím první světové války byl jmenován lékařským superintendantem sanatoria pro léčbu časných onemocnění hrudníku v Birminghamu.
Mezi nejtrvalejší úspěchy Edwarda Glovera v kombinované oblasti psychoterapie a kriminologie – kromě jeho klinické práce a rozsáhlých publikací – patří jeho role: spoluzakladatel Psychopatické kliniky (v roce 1937 přejmenované na Portmanovu kliniku) a Institutu pro studium a léčbu delikvence, spoluzakladatel British Journal of Criminology – až do své smrti byl spoluredaktorem – a spoluzakladatel British Society of Criminology. Byl jednorázovým předsedou lékařské sekce British Psychological Society. Veřejně je připomínán v každoroční Gloverově přednášce, přednášené pod záštitou Portmanovy kliniky. Zdá se, že to byl muž s tou nejvýjimečnější intelektuální energií.
‚Glover kdysi [1931] napsal velmi zajímavou práci, ve které zkoumal způsoby, kterými neúplné nebo nepřesné interpretace, a také další psychoterapeutické postupy, ovlivňují pacientovu mysl…[jako] umělé náhražky symptomů, které mohou způsobit, že spontánní symptomy jsou nadbytečné. Lacan by využil Gloverových poznatků k podpoře jeho zkoumání „Funkce a pole řeči a jazyka v psychoanalýze“ při více než jedné příležitosti: ‚Pan Edward Glover v pozoruhodné práci…[navrhuje] nejen, že každý mluvený zásah je subjektem přijímán z hlediska jeho struktury, ale zásah v něm přebírá strukturující funkci v přiměřenosti k jeho formě‘. Tak ‚Glover…nalézá výklad všude, není schopen to nikde zastavit, dokonce ani v banalitě lékařského předpisu‘.
Gloverovy „Přednášky o technice v psychoanalýze“ (1927-8) by zřejmě nabídly suchou, neutrální, askeptickou klasickou psychoanalýzu. V otázce, zda by analýza měla být uzavřena „ochlazovacím“ obdobím, se tedy držel klasické linie „že „až do samého konce pokračujeme v analytickém procesu“, jak napsal anglický analytik Edward Glover v knize Technika psychoanalýzy, poprvé publikované v roce 1928 a revidované v roce 1955. Glover přísně pokračuje: „V prvním sezení jsme stanovili asociační pravidlo, a to zůstává v platnosti do poslední minuty posledního sezení2“.
Podobně v otázce rané „hluboké interpretace“, kterou upřednostňovala například Melanie Kleinová, Glover argumentoval: „Jakmile se analytik odkloní od úsporných, prozatímních interpretací, nejenže ruší poslechovou situaci, ale ztěžuje její obnovení“.
Psychoanalytické kontroverze
Glover byl bojovná intelektuální osobnost, která zaujala principiální postoj k mnoha různým kontroverzím prvního psychoanalytického půlstoletí a prosazovala ‚jeho čistý freudianismus…verze ortodoxního freudianismu‘.
Na počátku dvacátých let, kdy se Abraham ‚obával, že Ferenczi a, což je mnohem horší, Rank, byli přistiženi při aktu „vědecké regrese“…angličtí psychoanalytici, zejména Ernest Jones a bratři Edward a James Glover, zcela souhlasili s Abrahamem‘.
V pozdějších dvacátých letech, kdy Freud učinil něco jako menšinový postoj k laické analýze, „někteří britští psychoanalytici, mezi nimi Edward Glover a John Rickman, neviděli žádnou škodu v nemedicínských terapeutech provádějících analýzu, za předpokladu, že jeden udržoval terapii „ostře oddělenou od diagnózy: ta druhá musí být přenechána lékařsky kvalifikovaným osobám“.
Ve třicátých letech se Glover ocitl stále více proti inovacím a vlivu Melanie Kleinové, která zjistila ‚od roku 1934, nepřátelství v rámci Britské psychoanalytické společnosti‘ vedené ‚Glover [kteří] byl vědecký tajemník Britské společnosti‘ – nepřátelství, které trvalo po většinu desetiletí až do ‚vituperative opozice od Edward Glover a Melitta Schmideberg zmizel, když se Glover vzdal svého členství v Britské psychoanalytické společnosti v roce 1944‘. V tomto bodě Glover prohlásil, že ‚The British Psycho-Analytical Society is no longer a Freudian society…deviation from psychoanalysis‘; a následující rok byl základní Kleinian position paper od Susan Sutherland Isaacs na téma „Phantasy“ veřejně ‚napaden Gloverem (1945)‘, v prvním svazku The Psychoanalytic Study of the child, kde popsal to, co nazval „Klein System of Child Psychology“ jako ‚bio-náboženský systém, který závisí na víře spíše než na vědě… varianta nauky o prvotním hříchu‘.
V následujícím desetiletí Glover obrátil svůj oheň od Kleina k Jungovi: jeho kniha ‚Freud nebo Jung? (1956) je stranickou freudovskou – i když…obhajitelnou – polemikou‘. V ní argumentoval (mimochodem) pro pevné konceptuální oddělení umění a psychopatologie. ‚Glover vyjádřil tento názor nejpříkřeji: „Ať už je jeho původní nevědomý cíl jakýkoli, umělecké dílo představuje předsunuté nutkání libida snažícího se udržet svůj vliv na svět objektů…nikoli výsledek patologického zhroucení‘.
V šedesátých letech Glover vzbudil hněv Lacana svým útokem na pojetí korektivního emocionálního prožitku Franze Alexandra: „Když jsem četl v Psychoanalytickém čtvrtletníku článek, jako je ten od Edwarda Glovera, nazvaný Freudovský nebo neofreudovský, namířený výhradně proti konstrukcím pana Alexandra, cítím odporný pach dusna, na…Alexandra, který je protinapaden ve jménu zastaralých kritérií“.
Neměla by být zapomenuta ani Gloverova vynikající raná práce s Jonesem v BMA při získávání tzv. „Psychoanalytické charty“ – „Edward Glover a já jsme přes tři roky bojovali v těžkých bojích proti našim pětadvaceti zahořklým protivníkům“.