Úmluva Organizace spojených národů proti nedovolenému obchodu s omamnými a psychotropními látkami z roku 1988 je jednou ze tří v současnosti platných hlavních úmluv o kontrole drog. Poskytuje další právní mechanismy pro prosazování Jednotné úmluvy o omamných látkách z roku 1961 a Úmluvy o psychotropních látkách z roku 1971. Úmluva vstoupila v platnost 11. listopadu 1990. K 1. lednu 2005 bylo k úmluvě připojeno 170 smluvních stran.
Úmluva představuje eskalaci války proti drogám. V preambuli se konstatuje, že předchozí snahy o vymáhání práva užívání drog nezastavily, a varuje se před „stále rostoucími zásahy do různých sociálních skupin, které vznikají nezákonným obchodem s omamnými a psychotropními látkami“. Upozorňuje se v ní, že obchod s drogami a s ním související činnosti „podkopávají legitimní ekonomiky a ohrožují stabilitu, bezpečnost a svrchovanost států“. Pocit naléhavosti je podtržen obrazem nevinných chlapců a dívek, kteří jsou vykořisťováni:
Výroba a distribuce léčiv
Sklad prekurzorových chemikálií poblíž jihoamerické laboratoře na zpracování kokainu.
Velká část smlouvy je věnována boji proti organizovanému zločinu tím, že nařizuje spolupráci při vysledování a zabavení majetku souvisejícího s drogami. Článek 5 úmluvy vyžaduje, aby její strany konfiskovaly výnosy z drogových deliktů. Vyžaduje také, aby strany zmocnily své soudy nebo jiné příslušné orgány nařídit, aby bankovní, finanční nebo obchodní záznamy byly zpřístupněny nebo zabaveny. Úmluva dále uvádí, že strana nesmí odmítnout jednat na základě tohoto ustanovení z důvodu bankovního tajemství.
Článek 6 úmluvy poskytuje právní základ pro vydávání v případech souvisejících s drogami mezi zeměmi, které nemají jiné smlouvy o vydávání. Úmluva navíc vyžaduje, aby si strany na požádání poskytovaly vzájemnou právní pomoc za účelem prohlídek, zabavení, doručování soudních písemností atd.
Článek 12 úmluvy navíc zavádí dvě kategorie kontrolovaných zakázaných látek prekursorů drog, tabulku I a tabulku II. Komise pro omamné látky má pravomoc rozhodnout, zda bude prekursorovou látku kontrolovat a do které tabulky ji zařadí. Posouzení Mezinárodního výboru pro kontrolu omamných látek je však pro komisi závazné, pokud jde o vědecké záležitosti. Pro zařazení látky do tabulky je nutný dvoutřetinový hlas.
Článek 12 chrání zájmy farmaceutických a chemických společností tím, že požaduje, aby správní rada vzala v úvahu „rozsah, význam a rozmanitost dovoleného použití látky a možnost a snadnost použití náhradních látek jak pro dovolené účely, tak pro nedovolenou výrobu omamných nebo psychotropních látek“.
Kontrola prekurzorů stimulantů amfetaminového typu se stala hlavní prioritou OSN.
Mezinárodní úřad pro kontrolu omamných látek vykládá úmluvu z roku 1988 tak, že požaduje, aby smluvní strany kriminalizovaly prosté držení drog.
Článek 3 úmluvy může požadovat, aby státy zakázaly držení drog pro osobní potřebu:
Předchozí smlouvy o kontrole drog se zaměřovaly spíše na výrobce a obchodníky s drogami než na uživatele. Mechanika a dynamika systému OSN pro mezinárodní kontrolu drog Davida R. Bewley-Taylora, PhD. a profesorky Cindy Fazeyové, PhD., vysvětluje, že „úmluva z roku 1988 byla pokusem o dosažení politické rovnováhy mezi spotřebitelskými a producentskými zeměmi. V důsledku toho bylo nejen povinností producentských zemí (např. rozvojových zemí Asie a Jižní Ameriky) potlačovat nelegální dodávky, ale také povinností spotřebitelských zemí (např. průmyslových zemí Evropy a Severní Ameriky) potlačovat poptávku po drogách.“
Není však jasné, zda toto ustanovení skutečně nařizuje zákaz držení drog pro osobní potřebu, vzhledem k upozornění, že takové držení musí být zakázáno pouze tehdy, pokud je „v rozporu s ustanoveními úmluvy z roku 1961, úmluvy z roku 1961 v platném znění nebo úmluvy z roku 1971“. Americká národní komise pro Marihuanu a zneužívání drog zjistila, že ustanovení Jednotné úmluvy o omamných látkách proti držení z roku 1961 se vztahují pouze na držení související s nedovoleným obchodováním, zatímco kanadská vyšetřovací komise Le Dain pro nelékařské užívání drog zjistila opak.
Některá ustanovení úmluvy jsou v úvodu formulována slovy: „S výhradou svých ústavních principů a základních pojmů svého právního systému každá smluvní strana…“ Podle Fazeyho „toho USA využily k tomu, aby neuplatnily část článku 3 úmluvy z roku 1988, který zabraňuje podněcování jiných k užívání omamných nebo psychotropních látek, na základě toho, že by to bylo v rozporu s jejich ústavním dodatkem zaručujícím svobodu slova“. Podobně, pokud by národní zákaz držení drog porušoval ústavu státu, tato ustanovení by pro tuto zemi nebyla závazná.
V roce 2003 doporučil výbor Evropského parlamentu zrušit úmluvu z roku 1988, když shledal, že:
Cesta ke zrušení by byla obtížná. Jednotlivé státy by mohly od smlouvy odstoupit podle ustanovení článku 30. Jak však poznamenává bývalá protidrogová úřednice OSN Cindy Fazeyová, úmluva nemá žádnou doložku o vypovězení, a proto by zůstala v platnosti, i kdyby zůstal jen jeden signatář. Zpráva Nadnárodní radikální strany poznamenala, že vypovězení je jedinou cestou ke změně kontrolního režimu stanoveného smlouvou: