Konzumerismus je termín používaný k popisu účinků vyrovnání osobního štěstí s nákupem hmotného majetku a spotřeby. Často je spojován s kritikou
spotřeby počínaje Karlem Marxem a Thorsteinem Veblenem, ale ve skutečnosti může být vysledován až k prvním lidským civilizacím.
V ekonomii může konzumerismus také odkazovat na ekonomickou politiku, která klade důraz na spotřebu, a v abstraktním smyslu na přesvědčení, že svobodná volba spotřebitelů by měla diktovat ekonomickou strukturu společnosti (viz Producerismus, zejména v britském smyslu tohoto pojmu).
Ačkoli je konzumerismus běžně spojován s kapitalismem a západním světem, je multikulturní a nezeměpisný, jak je dnes vidět například v Tokiu, Singapuru, Šanghaji, Tchaj-peji, Tel Avivu a Dubaji. Konzumerismus, jako když lidé nakupují zboží nebo konzumují materiál nad rámec svých potřeb, je starý jako první civilizace (viz například starověký Egypt, Babylon a starověký Řím). Od počátku konzumerismu různí jednotlivci a skupiny vědomě hledají alternativní životní styl prostřednictvím prostého života.
Konzumerismus sice není novým fenoménem, ale rozšířil se až v průběhu 20. století a zejména v posledních desetiletích pod vlivem neoliberálního kapitalismu a globalizace.
Populární média používala „konzumerista“ jako zkratku pro „Spotřebitel-aktivista“. Websterův slovník přidal „prosazování zájmů spotřebitele“ vedle „teorie, že rostoucí spotřeba zboží je ekonomicky žádoucí“ pod „konzumerismus“.
Marx tvrdil, že kapitalistická ekonomika vede k fetišizaci zboží a služeb a znehodnocení vnitřní hodnoty zboží nebo služby, kterou nahrazuje zaměření na jeho cenu na trhu. V mnoha kritických kontextech se konzumerismus používá k popisu tendence lidí silně se ztotožňovat s výrobky nebo službami, které konzumují, zejména s těmi, které mají obchodní značky a zjevnou přitažlivost zvyšující postavení, např. drahý automobil, bohaté šperky. Stal se z něj pejorativní termín, který většina lidí popírá, má nějakou konkrétnější výmluvu nebo zdůvodnění pro spotřebu jinou než myšlenku, že jsou „nuceni konzumovat“. Kultura, která je prostoupena konzumerismem, může být označována jako konzumní kultura.
Odpůrci konzumu tvrdí, že mnoho luxusních výrobků a nepotřebných spotřebních výrobků jsou společenské signály, které lidem umožňují identifikovat podobně smýšlející jedince prostřednictvím konzumace a vystavování podobných výrobků. Někteří se domnívají, že vztahy s výrobkem nebo značkou jsou náhražkou zdravých lidských vztahů, které v nefunkčních moderních společnostech chybí.
Starší termín „nápadná spotřeba“ se rozšířil k popisu konzumu ve Spojených státech v 60. letech, ale brzy byl spojen s většími debatami o mediální teorii, kulturním jamování a jeho následném produktivismu.
Pojem a koncept „nápadné spotřeby“ vznikl na přelomu 20. století ve spisech ekonoma Thorsteina Veblena. Pojem popisuje zjevně iracionální a matoucí formu ekonomického chování. Veblenův sžíravý návrh, že tato zbytečná spotřeba je formou zobrazení statusu, je podán v temně humorných postřehech, jako jsou následující:
Viktor Frankl naznačil, že v USA je motor konzumu rozšířením touhy „chleba-vítěze“, což byl původně Veblenův argument v jeho knize z roku 1899.
„Překonání konzumerismu“ je rostoucí filosofií. Je to termín, který ztělesňuje aktivní odpor ke konzumerismu. Mnoho univerzit jej používá jako termín pro studijní materiál a jako úvod do studia marketingu z netradičního přístupu.
Bill Hicks a Pier Paolo Pasolini byli významnými odpůrci konzumu.
Zatímco neexistuje přesně intelektuální hnutí na podporu konzumu, v posledních letech se objevuje silná kritika antikonzumního hnutí. Většina z toho pochází z libertariánského myšlení. Například časopis Rozum v roce 1999 zaútočil na antikonzumní hnutí a tvrdil, že marxističtí akademici se přebalují jako antikonzumisté. James Twitchell, profesor na Floridské univerzitě a populární spisovatel, označil antikonzumní argumenty za „marxismus Lite“.
Libertariánský útok na antikonzumní hnutí je do značné míry založen na dojmu, že vede k elitářství. Konkrétně se libertariáni domnívají, že žádný člověk nemá právo rozhodovat za druhé, jaké zboží je „nezbytné“ k životu a jaké ne, nebo že přepych je nutně nehospodárný, a tak argumentují, že antikonzumerismus je předzvěstí centrálního plánování nebo totalitní společnosti. Naopak mnozí antikonzumisté se domnívají, že moderní konzumní společnost je vytvářena prostřednictvím rozsáhlé reklamy a mediálního vlivu, místo aby vycházela z přirozených představ lidí o druzích věcí, které potřebují. Jinými slovy, antikonzumisté mají tendenci se domnívat, že konzumerismus je umělý výtvor udržovaný umělými sociálními tlaky, zatímco libertariáni mají tendenci se domnívat, že konzumerismus je přirozený a jediný způsob, jak ho eliminovat, je pomocí umělých sociálních tlaků.