Obálka životopisu Thomase Kuhna.
Kuhn pochází z židovské rodiny a narodil se v Cincinnati v Ohiu průmyslovému inženýrovi Samuelu L. Kuhnovi a Minette Stroockové Kuhnovým. V roce 1943 získal bakalářský titul z fyziky na Harvardově univerzitě, v roce 1946 magisterský a v roce 1949 doktorský titul a v letech 1948 až 1956 zde na návrh prezidenta Harvardu Jamese Conanta vedl kurz dějin vědy. Po odchodu z Harvardu vyučoval Kuhn na Kalifornské univerzitě v Berkeley na katedře filozofie i na katedře historie a v roce 1961 byl jmenován profesorem dějin vědy. V roce 1964 nastoupil na Princetonskou univerzitu jako profesor filozofie a dějin vědy M. Taylora Pynea. V roce 1979 nastoupil na Massachusettský technologický institut (MIT) jako profesor filozofie Laurance S. Rockefellera, kde působil do roku 1991.
V roce 1954 byl Kuhn jmenován Guggenheimovým stipendistou a v roce 1982 mu byla udělena medaile George Sartona za historii vědy. Byla mu rovněž udělena řada čestných doktorátů.
Poslední dva roky svého života trpěl rakovinou průdušek a zemřel v pondělí 17. června 1996. Zůstala po něm manželka Jehane R. Kuhnová, bývalá manželka Kathryn Muhsová Kuhnová a jejich tři děti, Sarah, Elizabeth a Nathaniel.
Struktura vědeckých revolucí (1962)
Thomas Kuhn se nejvíce proslavil svou knihou Struktura vědeckých revolucí (SSR) (1962), v níž představil myšlenku, že věda se nevyvíjí postupně směrem k pravdě, ale prochází periodickými revolucemi, které nazývá „změny paradigmatu“. Obrovský dopad Kuhnovy práce lze měřit revolucí, kterou způsobil i ve slovníku dějin vědy: Kromě „posunů paradigmat“ Kuhn povýšil samotné slovo „paradigma“ z termínu používaného v určitých formách lingvistiky na jeho současný širší význam, zavedl termín „normální věda“ pro označení relativně rutinní, každodenní práce vědců pracujících v rámci paradigmatu a do značné míry se zasloužil o používání termínu „vědecké revoluce“ v množném čísle, které se odehrávají ve značně odlišných časových obdobích a v různých oborech, na rozdíl od jediné „vědecké revoluce“ na konci renesance.
Kuhnova koncepce vědy je ve Francii spojována s Michelem Foucaultem (přičemž Kuhnovo paradigma odpovídá Foucaultově epistémé) a Louisem Althusserem, ačkoli oba se zabývají spíše historickými podmínkami možnosti vědeckého diskurzu – které Judith Butlerová nazývá „limity přijatelného diskurzu“. Nepovažují tedy vědu za izolovanou od společnosti, jak tvrdí Kuhn. Na rozdíl od Kuhna Althusserovo pojetí vědy spočívá v tom, že je kumulativní, i když tato kumulativita je diskontinuitní (viz jeho koncept „epistemologického zlomu“).
zatímco Kuhn považuje různá paradigmata za nesouměřitelná.