Teorie domestikace je přístup v oblasti vědeckých a technologických studií a mediálních studií, který popisuje procesy, jimiž jsou inovace, zejména nové technologie, „ochočovány“ nebo si je jejich uživatelé přivlastňují. Nejprve jsou technologie integrovány do každodenního života a přizpůsobeny každodenní praxi. Za druhé, uživatel a jeho prostředí se mění a odpovídajícím způsobem přizpůsobují. Za třetí, tato přizpůsobení se zpětně promítají do inovačních procesů v průmyslu a formují další generace technologií a služeb.
Teorie byla původně vyvinuta, aby pomohla pochopit přijetí a používání nových mediálních technologií domácnostmi (Silverstone et al. 1992), ale od té doby byla v literatuře o inovacích rozšířena jako nástroj pro pochopení technologií a inovací vstupujících do jakékoli spotřební jednotky (pracoviště, země atd. např. Lie et al., Habib, Punie, Sørenson), které lze analyzovat z ekonomického, kulturního a sociologického hlediska. Domestikační přístup bere v úvahu jak praktické, tak symbolické aspekty přijímání a používání technologií a ukazuje, jak jsou tyto dva prvky – významy věcí a jejich materialita – stejně důležité pro pochopení toho, jak se technologie stávají součástí každodenního života. Jedná se především o sociální teorii, neboť zdůrazňuje vyjednávání, zpochybňování moci a kontroly, vytváření a porušování pravidel, které provázejí zavádění technologií do jakéhokoli sociálního prostředí.
Přístup domestikace má kořeny v kulturních studiích užívání médií, ale vychází z vědeckých a technologických studií, genderových studií technologií v domácnostech, sociologie každodenního života, studií spotřeby a studií inovací a byl nejvíce využíván při studiu masového zavádění počítačů, internetu a mobilních telefonů.
Teorie domestikace, která je součástí přístupu sociálního utváření technologií k pochopení toho, jak technologie vznikají, zdůrazňuje roli uživatelů v inovacích – práci, kterou vykonávají jednotlivci a komunity, aby technologie zvenčí prakticky fungovala a měla v dané komunitě smysl. Tento směr práce souvisí s úlohou koncových uživatelů, hlavních uživatelů atd. v dlouhodobých inovačních procesech (Williams et al. 2004).
Studie domestikace se obvykle provádějí pomocí kvalitativních metod, jako jsou dlouhé rozhovory a etnografie, aby se prozkoumaly vznikající významy technologií a měnící se rutiny a konflikty, které by za normálních okolností nebyly přístupné kvantitativním metodám.
Domestikační přístup používá řadu různých pojmů k rozlišení různých aspektů procesu. Například: Konverze je přetváření významů nebo hodnot a norem spojených s technologií a jejich přenos zpět do „vnějšího“ světa.
Hlavní kritika přístupu domestikace spočívá v tom, že se opírá o podrobné případové studie a že jeho přístup je spíše popisný a je obtížné jej proměnit v normativní poučení, které by potřebovali podnikatelé a tvůrci politik. Tento bohatý popisný přístup je však zároveň jeho silnou stránkou: umožňuje zkoumat procesy a složité vzájemné působení artefaktů a kulturních hodnot do mnohem větší hloubky než individualistické, kvantitativní metody.
Přístup domestikace, který popisuje integraci technologií do sociálních vztahů a struktur na základě důkazů získaných kvalitativními metodami, je v ostrém kontrastu s individualistickými a kvantitativními přístupy (např. model akceptace technologií) severoamerického marketingu a výzkumu IS, které vycházejí především z psychologických modelů.