Identita je zastřešující termín používaný v rámci společenských věd k popisu individuálního chápání sebe sama jako diskrétní, oddělené entity. Tento termín, i když je obecný, může být dále specifikován obory psychologie a sociologie, včetně obou forem sociální psychologie. [1]
Identita může být v kontrastu s pojmem já. V psychologii se psychologická identita vztahuje k obrazu sebe sama (mentální model člověka), sebevědomí a individuaci. Důležitou součástí identity v psychologii je genderová identita, protože ta do značné míry diktuje, jak se jedinec na sebe dívá jak jako na osobu, tak ve vztahu k ostatním lidem. V kognitivní psychologii se termín „identita“ vztahuje ke schopnosti sebereflexe a uvědomění si sebe sama[2].
Sociologie přikládá určitou vysvětlující váhu pojmu role-chování. Pojem vyjednávání identity může vzniknout z učení se sociálním rolím prostřednictvím osobní zkušenosti. Vyjednávání identity je proces, ve kterém člověk vyjednává se společností obecně o smyslu své identity.
Psychologové nejčastěji používají termín „identita“ k popisu osobní identity, nebo idiosynkratické věci, které dělají člověka jedinečným. Sociologové přitom často používají tento termín k popisu sociální identity, nebo sbírky členství ve skupinách, které definují jedince. Tyto způsoby použití však nejsou proprietární a každá disciplína může používat kterýkoli z těchto pojmů.
Erik Erikson byl jedním z prvních psychologů, kteří se explicitně zajímali o identitu. Eriksonův rámec spočívá na rozlišení mezi psychologickým smyslem pro kontinuitu, známým jako identita ega (někdy označovaná jednoduše jako „já“), osobními výstřednostmi, které oddělují jednu osobu od druhé, známými jako osobní identita, a souborem sociálních rolí, které by osoba mohla hrát, známých buď jako sociální identita, nebo kulturní identita. Eriksonova práce, v psychodynamické tradici, si kladla za cíl zkoumat proces formování identity během celé délky života. Progresivní síla v identitě ega, například, může být zmapována pomocí řady fází, ve kterých se identita formuje v reakci na stále sofistikovanější výzvy. Na některých Eriksonových čteních, vývoj silné identity ega, spolu se správnou integrací do stabilní společnosti a kultury, vedou k silnějšímu pocitu identity obecně. Nedostatek některého z těchto faktorů tedy může zvýšit šanci na krizi identity nebo zmatení.[3]
I když je já odlišné od identity, literatura o sebepsychologii může nabídnout určitý vhled do toho, jak je identita udržována.[4] Z hlediska sebepsychologie existují dvě oblasti zájmu: procesy, kterými je utvářeno já („já“), a skutečný obsah schémat, z nichž se skládá sebepojetí („já“). V posledně jmenované oblasti projevili teoretici zájem o vztah sebepojetí k sebeúctě, rozdíly mezi složitými a jednoduchými způsoby organizování sebepoznání a vazby mezi těmito organizačními principy a zpracováním informací. [3]
„Neo-Eriksonské“ paradigma statusu identity se objevilo v pozdějších letech, poháněné především dílem Jamese Marcii. Toto paradigma se zaměřuje na dvojí pojetí průzkumu a závazku. Ústřední myšlenkou je, že pocit identity každého jedince je z velké části určován průzkumy a závazky, které činí ohledně určitých osobních a sociálních rysů. Z toho vyplývá, že jádro výzkumu v tomto paradigmatu zkoumá, do jaké míry osoba provedla určité průzkumy a do jaké míry projevuje závazek k těmto průzkumům.
Osoba může vykazovat buď relativní slabost, nebo relativní sílu ve smyslu průzkumu i závazků. Při přiřazení kategorií vznikají čtyři možné permutace: šíření identity, uzavření identity, moratorium na identitu a dosažení identity. Difuze je situace, kdy osoba postrádá jak zkoumání v životě, tak zájem zavázat se i k těm nevybraným rolím, které zastává. Uzavření je situace, kdy si osoba v minulosti rozsáhle nevybrala, ale zdá se, že je ochotna zavázat se k určitým relevantním hodnotám, cílům nebo rolím v budoucnosti. Moratorium je situace, kdy osoba projevuje jakousi přelétavost, je připravena se rozhodnout, ale není schopna se jim zavázat. A konečně, úspěch je situace, kdy se osoba rozhodne pro identitu a zaváže se k ní.
Identita v sociální psychologii
Na obecné úrovni je sebepsychologie nucena zkoumat otázku, jak osobní já souvisí se sociálním prostředím. Do té míry, do jaké se tyto teorie řadí do tradice „psychologické“ sociální psychologie, se zaměřují na vysvětlení jednání jedince v rámci skupiny z hlediska duševních událostí a stavů. Některé „sociologické“ teorie sociální psychologie však jdou ještě dále a pokoušejí se zabývat otázkou identity jak na úrovni individuálního poznávání, tak na úrovni kolektivního chování.
Otázka, jaké psychologické důvody vedou jedince k přijetí skupinové identity, zůstává otevřená. Mnoho lidí získává pocit pozitivního sebevědomí ze svých identitních skupin, což podporuje pocit společenství a sounáležitosti. Další otázkou, kterou se výzkumníci pokusili řešit, je otázka, proč se lidé zapojují do diskriminace, tj. proč mají tendenci upřednostňovat ty, které považují za součást své „skupiny“, před těmi, kteří jsou považováni za outsidery. Oběma otázkám věnovali Henri Tajfel a John C. Turner rozsáhlou léčbu teorie sociální identity. Jejich teorie se zaměřuje hlavně na roli sebekategorizace a pokouší se ukázat, jak jednoduchý smysl pro rozlišovací schopnost může vést lidi k tomu, aby jednali diskriminačním způsobem. Teorie sociální identity navíc ukazuje, že pouhé vytváření kognitivního rozlišení mezi in- a out-skupinami může vést k jemným účinkům na hodnocení druhých lidmi. [4][5]
Kenneth Gergen formuloval další klasifikace, které zahrnují strategického manipulátora, pastišovskou osobnost a vztahové já. Strategický manipulátor je osoba, která začíná vnímat všechny smysly identity pouze jako cvičení na hraní rolí a která se postupně odcizuje svému společenskému „já“. Pastišovská osobnost opouští všechny touhy po skutečné nebo „podstatné“ identitě, místo toho nahlíží na sociální interakce jako na příležitosti hrát, a tedy stát se, rolemi, které hrají. A konečně, vztahové já je perspektiva, díky které se osoby zbavují veškerého smyslu pro výlučné já a nahlížejí na veškerý smysl pro identitu ve smyslu společenské angažovanosti s ostatními. Podle Gergena tyto strategie následují jedna druhou ve fázích a jsou spojeny s nárůstem popularity postmoderní kultury a vzestupem telekomunikačních technologií.
Identita v sociální antropologii
Antropologové nejčastěji používali termín „identita“ k odkazu na tuto ideu sebe sama v volně Eriksonově pojetí (Erikson 1972) vlastností založených na jedinečnosti a individualitě, která činí člověka odlišným od ostatních. Identita se stala pro antropology zajímavější s nástupem moderních obav o etnicitu a sociální hnutí v 70. letech. To bylo posíleno oceněním, v návaznosti na trend v sociologickém myšlení, způsobu, jakým je jedinec ovlivněn celkovým sociálním kontextem a přispívá k němu. Zároveň zůstal v platnosti Eriksonův přístup k identitě, s výsledkem, že identita byla až donedávna používána do značné míry sociálně-historickým způsobem k odkazu na vlastnosti stejnosti ve vztahu k propojení člověka s ostatními a k určité skupině lidí.
Tento nejednoznačný a matoucí přístup k identitě vedl příležitostně k dosti restriktivním výkladům tohoto pojmu, a to po dvou více či méně protichůdných tendencích. První upřednostňuje primordialistický přístup, který bere vědomí sebe sama a sounáležitosti ke kolektivní skupině jako pevnou věc, definovanou objektivními kritérii, jako je společný původ a společné biologické vlastnosti. Druhý, vycházející ze sociální konstruktivistické teorie, zastává názor, že identita je tvořena převážně politickou volbou určitých vlastností. Zpochybňuje přitom myšlenku, že identita je přirozená daná věc, charakterizovaná pevnými, údajně objektivními kritérii. Oba přístupy je třeba chápat v jejich příslušných politických a historických souvislostech, charakterizovaných debatou o otázkách třídy, rasy a etnicity. I když byly kritizovány, mají i dnes vliv na přístupy ke konceptualizaci identity.
Tyto různé průzkumy „identity“ ukazují, jak obtížné je pojem přesně definovat. Protože identita je virtuální věc, není možné ji definovat empiricky. Diskuse o identitě používají pojem s různými významy, od základní a trvalé stejnosti až po plynulost, nahodilost, vyjednání a tak dále. Brubaker a Cooper si všímají tendence mnoha učenců zaměňovat identitu jako kategorii praxe a jako kategorii analýzy (2000:5). Mnoho učenců skutečně vykazuje tendenci řídit se vlastními předsudky o identitě, více či méně podle výše uvedených rámců, spíše než brát v úvahu mechanismy, kterými je pojem krystalizován jako realita. V tomto prostředí někteří analytici, jako Brubaker a Cooper, navrhli tento pojem zcela odstranit (2000:1). Jiní se naopak snažili zavést alternativní pojmy ve snaze zachytit dynamické a proměnlivé vlastnosti lidského sociálního sebevyjádření. Hall (1992, 1996) například navrhuje pojímat identitu jako proces, aby byla zohledněna realita různorodé a stále se měnící sociální zkušenosti. Někteří učenci zavedli myšlenku identifikace, kdy je identita vnímána jako složená z různých složek, které jsou jednotlivci „identifikovány“ a interpretovány. Vytvoření individuálního pocitu já je dosaženo osobními rozhodnutími ohledně toho, s kým a s čím se spojit. Takové přístupy jsou osvobozující v jejich uznání role jednotlivce v sociální interakci a budování identity.
Antropologové přispěli k debatě tím, že přesunuli těžiště výzkumu: Jednou z prvních výzev pro výzkumníka, který chce provádět empirický výzkum v této oblasti, je určit vhodný analytický nástroj. Pojem hranic je zde užitečný pro demonstraci toho, jak identita funguje. Stejně jako Barth ve svém přístupu k etnicitě obhajoval kritické zaměření pro zkoumání jako „etnickou hranici, která definuje skupinu spíše než kulturní věc, kterou uzavírá“ (1969:15), sociální antropologové jako Cohen a Bray přesunuli těžiště analytického studia od identity k hranicím, které jsou používány pro účely identifikace. Je-li identita jakýmsi virtuálním místem, v němž jsou patrné dynamické procesy a markery používané pro identifikaci, hranice poskytují rámec, na němž je toto virtuální místo postaveno. Soustředili se na to, jak je myšlenka sounáležitosti ke komunitě odlišně konstruována jednotlivými členy a jak jednotlivci v rámci skupiny pojímají etnické hranice.
Pojem hranic jako nekondirektivní a flexibilní analytický nástroj pomáhá mapovat a zároveň definovat proměnlivost a proměnlivost, které jsou charakteristické pro lidské prožívání vlastního já ve společnosti. Zatímco identita je nestálá, flexibilní a abstraktní „věc“, její projevy a způsoby jejího uplatňování jsou často otevřené pohledu. Identita se projevuje používáním značek, jako je jazyk, oblečení, chování a volba prostoru, jejichž účinek závisí na jejich rozpoznání jinými společenskými bytostmi. Značky pomáhají vytvářet hranice, které definují podobnosti nebo rozdíly mezi nositelem značky a vnímateli značky, jejich účinnost závisí na sdíleném chápání jejich významu. Ve společenském kontextu mohou vzniknout nedorozumění v důsledku chybné interpretace významu konkrétních značek. Stejně tak může jednotlivec využívat značky identity k ovlivňování jiných lidí, aniž by nutně splňoval všechna kritéria, která by si externí pozorovatel mohl s takovou abstraktní identitou typicky spojit.
Hranice mohou být inkluzivní nebo exkluzivní v závislosti na tom, jak je vnímají ostatní lidé. Exkluzivní hranice vzniká například tehdy, když si člověk osvojí značku, která ukládá omezení chování ostatních. Inkluzivní hranice je naproti tomu vytvořena použitím značky, s níž jsou ostatní lidé připraveni a schopni se spojovat. Zároveň však inkluzivní hranice ukládá omezení také lidem, které zahrnula, tím, že omezuje jejich začlenění do jiných hranic. Příkladem toho je používání určitého jazyka příchozím v místnosti plné lidí hovořících různými jazyky. Někteří lidé mohou jazyku používanému touto osobou rozumět, zatímco jiní ne. Ti, kteří mu nerozumí, mohou považovat používání tohoto konkrétního jazyka příchozím pouze za neutrální znak identity. Mohou ho však také vnímat jako zavedení exkluzivní hranice, která je má od ní odlišit. Na druhou stranu, ti, kteří jazyku nově příchozí rozumějí, by ho mohli brát jako inkluzivní hranici, přes kterou se s nimi nově příchozí spojuje s vyloučením ostatních přítomných lidí. Stejně tak je však možné, že lidé, kteří nově příchozí rozumějí, ale zároveň mluví jiným jazykem, nemusí chtít mluvit jazykem nově příchozí, a tak její znak chápat jako vnucení a negativní hranici. Je možné, že si to nově příchozí buď uvědomuje, nebo neuvědomuje, podle toho, zda sama ovládá jiné jazyky, nebo si je vědoma vícejazyčnosti tamních lidí a respektuje ji, nebo ne.
V sociologii a politologii je pojem sociální identity definován jako způsob, jakým se jednotlivci označují za příslušníky určitých skupin (např. národa, sociální třídy, subkultury, etnika, genderu atd.). V tomto smyslu hovoří sociologové a historici o národní identitě určité země a feminističtí a queer teoretici hovoří o genderové identitě. Symbolický interakcionismus (SI) se pokouší ukázat, jak identita může ovlivňovat a být ovlivňována sociální realitou obecně. SI je do značné míry založena na práci amerických pragmatiků, jako jsou Charles Peirce a William James. (Cote 2002:32)
SI má dvě myšlenkové školy: Iowa School a Chicago School. Výzkumníci SI v Chicago School tvrdí, že sociální realita vzniká a je konstruována z osobní, „situované“ interakce, tj. z procesu řízení dojmu. Pro vědecké pozorování identity volí chicagská škola etnometodologii a kvalitativní pozorovací techniky. Výzkumníci Iowa School se pokoušejí ukázat, že osobní a sociální identity jsou reprezentací sociálních struktur nebo jsou s nimi jinak spojeny a mají tendenci používat kvantitativní průzkumy. Například McCall a Simmons využívají pojem role-identity a teorie strukturálního interakcismu Sheldona Strykera vysvětluje identitu z hlediska hustoty interakce a možností interakce. (Cote 2002:35-36) Pro sociology, kteří se hlásí k teoriím Émila Durkheima, je zvláště důležitá otázka, jak sociální jevy jako masová anomie souvisí se strategiemi formování identity.
Identita hrála v sociálních hnutích funkční roli. Zdůrazňováním skupinové identity se sociální hnutí snažila posílit politicky utlačované skupiny jak zlepšením pocitu důvěry členů, tak seznámením vnější společnosti se stávající sociální skupinou. Národní nebo etnická identita je však někdy také svázána s demagogií, což vede k etnickým nebo náboženským konfliktům. [Jak odkazovat a odkaz na shrnutí nebo text]
Na základě teorie identity, která je zakořeněna v díle George Herberta Meada (1934) a rozšířena Sheldonem Strykerem (1968), se proces interakce jedince s ostatními za účelem vytvoření identity nazývá vyjednávání identity. Účelem vyjednávání identity je vytvořit konzistentní soubor chování, které posiluje identitu osoby. Obecně platí, že osoba bude muset vyjednávat samostatně o každé identitě, kterou vlastní, a to interakcí s těmi, kteří jsou dotčeni danou rolí. Například identita osoby jako „kancelářské pracovnice“ by byla vyjednávána odděleně od její identity jako „matky“, protože kolektivně stanovená role pracovníka zahrnuje vyjednávání s kolegy, a ne (přímo) s vlastními dětmi. Viz Stryker a Burke (2000). Související pojem je pojem kapitálu identity, který vyvinula společnost Cote & Levine (2002).
Identita a historická sociologie
Sociální identita může být v sociologii zkoumána také z perspektivy sociálních a historických změn. Postmoderní pohledy na identitu ji chápou jako funkci historických a kulturních okolností. Některé práce, například práce Bergera a Luckmanna, tvrdí, že všechny aspekty sociální reality jsou vlastně sociální konstrukce vytvořené historickými fakty. Nicméně zdůrazňují, že tyto konstrukce mají reálné důsledky pro životy a chování lidských bytostí. (Cote 2002:37)
Kenneth Gergen i Anthony Giddens se pokusili zasadit teorie o formování identity do historického kontextu. Gergen tvrdí, že změny v populárních typech identity probíhaly paralelně se změnou v širší kultuře: v romantickém období byl přítomen pocit robustní identity ega, následovaný pocitem já jako racionálního aktéra v období modernismu, a pocit vztahového já byl typický pro postmoderní období. Oproti tomu Giddens připouští, že dochází k historickým změnám ve stylech identity, ale připisuje to aberacím v sociálně-ekonomických podmínkách, které jsou jedinečné pro „vysoce moderní“ období. (Cote 2002:42-43)
Důsledky budování identity a identity lze pozorovat v profesním prostředí. To se stává stále náročnějším v stigmatizovaných zaměstnáních nebo „špinavé práci“ (Tracy & Trethewey, 2005) Ve svém článku Tracy a Trethewey uvádějí, že „jednotlivci tíhnou ke konkrétním zaměstnáním a odvracejí se od nich v závislosti částečně na tom, do jaké míry validují „preferované organizační já“ (Tracy & Trethewey, 2005, str. 169). Některá zaměstnání nesou různá stigmata nebo uznání. Tracy ve své analýze používá příklad nápravných úředníků, kteří se snaží setřást stigma „oslavovaných služek“ (Tracy & Trethewey, 2005) „Proces, kterým lidé dospívají k ospravedlňování a hodnotám pro různá profesní rozhodnutí“. Mezi ně patří spokojenost na pracovišti a celková kvalita života. (Tracy & Scott, 2006, str. 33 ) Lidé v těchto typech zaměstnání jsou nuceni hledat způsoby, jak si vytvořit identitu, se kterou mohou žít. „Vytvoření pozitivního pocitu sebe sama v práci je náročnější, když je práce člověka považována za „špinavou“ podle společenských měřítek“ (Tracy & Scott, 2006, s. 7) „Jinými slovy, vedení poskvrny není jen o tom, aby se zaměstnanec v této práci cítil dobře. „Pokud se zaměstnanci musí orientovat v diskurzech, které zpochybňují životaschopnost jejich práce, a/nebo zažívají překážky v řízení poskvrny prostřednictvím přeměny špinavé práce na odznak cti, je pravděpodobné, že budou považovat obviňování klienta za účinnou cestu k potvrzení své identity“ (Tracy & Scott, 2006, s. 33).
Tracy, S. & Tretheway A., (2005). Fracturing the Real-Self-Fake-Self Dichotomy: Moving Toward „Crystallized Organizational Discourses and Identities. Communication Theory, 165-195