Alegorie o jeskyni, známá také jako Mýtus o jeskyni, Metafora o jeskyni, Analogie o jeskyni, Platónova jeskyně nebo Podobenství o jeskyni, je alegorie, kterou použil řecký filozof Platón ve svém díle Republika k ilustraci „naší povahy v jejím vzdělání a nedostatku vzdělání“. (514a) Alegorie o jeskyni je napsána jako fiktivní dialog mezi Platónovým učitelem Sokratem a Platónovým bratrem Glauconem, na začátku knihy VII v překladu Benjamina Jowetta a v kapitole IX v překladu Robina Waterfielda (514a-520a).
Platón si představuje skupinu lidí, kteří celý život žili v řetězech v jeskyni, čelem k prázdné stěně. Lidé pozorují stíny promítané na stěnu věcmi, které procházejí před ohněm za nimi, a začínají těmto stínům připisovat tvary. Podle Platóna jsou stíny tak blízko, jak se vězni dostávají k vidění reality. Pak vysvětluje, jak je filozof jako vězeň, který je osvobozen z jeskyně, a dochází k pochopení, že stíny na stěně vůbec nepředstavují realitu, protože může vnímat spíše skutečnou podobu reality než pouhé stíny, které vidí vězni.
Alegorie souvisí s Platónovou Teorií forem[1], v níž Platón tvrdí, že nejvyšší a nejzákladnější druh reality mají „formy“ (neboli „ideje“), a nikoli hmotný svět změny, který známe skrze vjemy. Pouze znalost forem představuje skutečné poznání.[2] Alegorie jeskyně je navíc pokusem vysvětlit místo filozofa ve společnosti.
Alegorie jeskyně souvisí s Platónovou metaforou Slunce (507b-509c) a analogií dělené čáry (509d-513e), které jí bezprostředně předcházejí na konci VI. knihy. Alegorie jsou shrnuty v pohledu dialektiky na konci VII. a VIII. knihy (531d-534e). To souvisí s představou forem, jak se lidé snaží vidět realitu mimo iluzi.
Sokrates začíná popisem scénáře, v němž to, co lidé považují za skutečné, by ve skutečnosti byla iluze. Žádá Glaucona, aby si představil jeskyni obývanou vězni, kteří jsou od dětství spoutáni a drženi nehybně: nejenže mají ruce a nohy na místě, ale také hlavy, které jsou přinuceny dívat se na zeď před sebou. Za vězni je obrovský oheň a mezi ohněm a vězni je vyvýšená lávka, po níž chodí lidé s věcmi na hlavách „včetně postav mužů a zvířat vyrobených ze dřeva, kamene a jiných materiálů“. Vězni pozorují stíny vrhané muži, aniž by věděli, že jsou to stíny. Ozvěna se ozývá i od zdi od hluku, který se z lávky vytváří.
Sokrates se ptá, zda není rozumné, aby vězni považovali stíny za skutečné věci a ozvěny za skutečné zvuky, ne jen za odrazy skutečnosti, protože jsou vším, co kdy viděli nebo slyšeli. Nepochvalovali by jako chytrý ten, kdo by nejlépe odhadl, který stín přijde příště, jako někdo, kdo rozumí podstatě světa? A nebyla by na stínech na zdi závislá celá jejich společnost?
Sokrates dále uvede do tohoto scénáře něco nového. Předpokládejme, že vězeň bude osvobozen a bude mu umožněno vstát. Kdyby mu někdo ukázal věci, které vrhaly stíny, nepoznal by je takové, jaké jsou, a nemohl by je pojmenovat; věřil by, že stíny na stěně jsou skutečnější než to, co vidí.
„Dejme tomu dále,“ říká Sokrates, „že ten člověk byl přinucen podívat se do ohně: nebyl by oslepen a pokusil by se obrátit zrak zpět ke stínům, jako k tomu, co jasně vidí a považuje za skutečné? Co kdyby někdo takového člověka násilím vytáhl nahoru, ven z jeskyně: nebyl by ten člověk rozzlobený na toho, kdo mu tohle dělá? A kdyby ho táhli celou cestu ven do slunečního světla, nebyl by zarmoucený a neschopný vidět „ani jednu z věcí, o nichž se teď říká, že jsou pravdivé“, totiž stíny na stěně (516a)?
Sokrates dále žádá Glaucona, aby zvážil stav tohoto muže. „Cožpak by si nevzpomněl na svůj první domov, na to, co se tam považovalo za moudrost, a na své spoluvězně, a nepovažoval by se za šťastného a oni za politováníhodné? A nepohrdl by všemi poctami, pochvalami a cenami, které tam byly uděleny těm, kteří nejlépe uhodli, které stíny následují po kterém? A navíc, kdyby se tam měl vrátit, nebyl by v jejich hře dost špatný, když už není zvyklý na tmu? „Cožpak by se o něm neřeklo, že šel nahoru a vrátil se se zkaženýma očima, a že ani nemá cenu pokoušet se jít nahoru? A kdyby se jim nějakým způsobem podařilo dostat do rukou a zabít člověka, který se pokouší osvobodit a vést nahoru, nezabili by ho?“ (517a)
Sokrates poznamenává, že tuto alegorii lze brát s tím, co bylo řečeno dříve, tedy s metaforou Slunce a rozdělenou čarou. Zejména přirovnává
„kraj zjevený skrze zrak“ – obyčejné předměty, které vidíme kolem sebe – „do vězeňského domu a světlo ohně v něm do síly Slunce. A když použijete stoupání a vidění toho, co je nahoře, na cestu duše na srozumitelné místo, nemýlíte se v mém očekávání, protože si to přejete slyšet. Bůh nepochybně ví, je-li to náhodou pravda. V každém případě je to způsob, jakým mi jevy připadají: v kraji vědoucího je to poslední, co je vidět, a to je se značným úsilím myšlenka dobra; ale jakmile je jednou spatřen, je třeba dospět k závěru, že je to skutečně příčina všeho toho, co je správné a krásné – ve viditelné říši rodí světlo a svého panovníka; ve srozumitelné říši, sama panovníka, poskytuje pravdu a inteligenci – a že člověk, který se chystá jednat prozíravě v soukromí nebo na veřejnosti, to musí vidět“ (517b-c).
Po „návratu od božského rozjímání k lidskému zlu“ je člověk „neobyčejný a vypadá docela směšně, když – se zrakem stále ještě kalným a dříve, než si dostatečně zvykne na okolní temnotu – je nucen v soudních síních nebo jinde zápolit o stíny spravedlnosti nebo o zpodobnění, jichž jsou stíny, a zápolit o tom, jak tyto věci chápou lidé, kteří nikdy nespatřili spravedlnost samotnou?“ (517d-e)