Amygdala únos – strach způsobený optickým stimulem.
Amygdalský únos je termín, který zavedl Daniel Goleman ve své knize Emotional Intelligence: Why It Can Matter More Than IQ (Emocionální inteligence: Proč na tom může záležet víc než na IQ) z roku 1996. Goleman čerpá z práce Josepha E.
„Anatomicky může emoční systém jednat nezávisle na neokortexu,“ řekl mi LeDoux. „Některé emoční reakce a emoční reakce mohou být vytvořeny bez vědomé, kognitivní účasti…protože zkratka z thalamu na amygdylu zcela obchází neokortex“.
Mozek zpracovává podněty tak, že thalamus nasměruje smyslové informace do neokortexu (dále jen „myslící mozek“). Kortex pak směruje signál do amygdaly (dále jen „emoční mozek“) pro správnou emoční reakci. Amygdala pak spustí příval peptidů a hormonů, aby vytvořila emoce a akci. Vnímané potenciální hrozby však mohou tento hladký tok narušit; thalamus kortex obejde a směruje signál přímo do amygdaly, která je spouštěcím bodem primitivní reakce typu boj nebo útěk; když se amygdala cítí ohrožena, může reagovat iracionálně a destruktivně.
Goleman uvádí, že „Emoce nás nutí věnovat pozornost právě teď – je to naléhavé – a dát nám okamžitý akční plán, aniž bychom si to museli dvakrát rozmýšlet. Emocionální složka se vyvinula velmi brzy: Sním to, nebo to sní mě?“. Emocionální reakce „může převzít zbytek mozku během milisekundy, pokud je ohrožen“.
Amygdala únos vykazuje tři příznaky: silnou emocionální reakci, náhlý nástup a po epizodě zjištění, že reakce byla nevhodná.
Goleman později zdůraznil, že „sebeovládání je klíčové …když čelíte někomu, kdo se zmítá v křeči únosu amygdaly“, aby se zabránilo doplňkovému únosu – ať už v pracovních situacích, nebo v soukromém životě. Tak například „jednou z klíčových manželských kompetencí je, aby se partneři naučili uklidňovat své vlastní stísněné pocity…nic se nevyřeší pozitivně, když je manžel nebo manželka uprostřed citového únosu“. Nebezpečí spočívá v tom, že „když se náš partner stane v podstatě naším nepřítelem, jsme v sevření „únosu amygdaly“, při kterém naše emoční paměť, usazená v limbickém centru našeho mozku, vládne našim reakcím bez užitku logiky nebo rozumu…což způsobuje, že naše těla se dostávají do reakce „útěk nebo boj“.
Goleman poukazuje na to, že „ne všechny limbické únosy jsou skličující. Když někomu vtip přijde tak bouřlivý, že jeho smích je téměř výbušný, i to je limbická reakce. Působí to i ve chvílích intenzivní radosti“.
Uvádí také případ muže, který se procházel kolem kanálu, když uviděl dívku, jak zírá zkameněle na vodu. Najednou, „než si uvědomil proč, skočil do vody – v kabátě a kravatě. Teprve když byl ve vodě, uvědomil si, že dívka v šoku zírá na batole, které spadlo do vody – které se mu podařilo zachránit“.
Dalo by se popsat proudění jako opak únosu Amygdaly. Mihaly Csikszentmihalyi popisuje proudění jako „energizované soustředění, plné zapojení a úspěch v procesu činnosti“. K tomu může dojít pouze tehdy, když je Amygdala zcela ovlivněna neokortexem.
LeDoux pozitivně hodnotil možnost naučit se ovládat „roli amygdaly jako spouštěče vlasů při emocionálních výlevech: „Jakmile se váš emoční systém něco naučí, zdá se, že to nikdy nenecháte být. Terapie vás naučí, jak to ovládat – naučí váš neokortex, jak potlačit vaši amygdalu. Sklon k jednání je potlačen, zatímco vaše základní emoce ohledně toho zůstávají v utlumené formě“.