Anomie, v současné angličtině, znamená stav nebo malátnost v jednotlivcích nebo společnostech, charakterizovaný absencí nebo snížením standardů nebo hodnot. Když se aplikuje na vládu nebo společnost, anomie znamená sociální nepokoj nebo chaos.
Slovo pochází z řečtiny, konkrétně předpona a- „bez“ a nomos „zákon“. Řekové rozlišovali mezi nomos (νόμος, „zákon“) a arché (αρχή, „počáteční pravidlo, axiom, princip“). Například panovník je jediný vládce, ale stále může podléhat platným zákonům, tj. nomos, a nemusí být od nich osvobozen.
V původní městské státní demokracii byla většinová vláda aspektem arché, protože to byl zvykový systém založený na pravidlech, který mohl, ale nemusel vytvářet zákony, tj. nomos. Původní význam anomie tedy definoval cokoliv nebo kohokoli proti zákonu nebo mimo něj, nebo stav, kdy současné zákony nebyly aplikovány, což vedlo ke stavu nelegitimity nebo bezpráví.
Současné anglické chápání slova anomie může přijmout větší flexibilitu ve slově „norm“ a někteří používají ideu normlesse, aby reflektovali podobnou situaci jako ideu anarchie. Jak ale používá Émile Durkheim a pozdější teoretikové, anomie je reakcí proti regulačním společenským kontrolám společnosti nebo ústupem od nich a je zcela odděleným konceptem od anarchie, která je absencí efektivních vládců nebo vůdců.
Anomie jako individuální porucha
Francouzský průkopnický sociolog 19. století Emile Durkheim si toto slovo vypůjčil od francouzského filozofa Jeana-Marie Guyaua a použil ho ve své knize Sebevražda (1897), v níž nastínil příčiny sebevraždy, aby popsal stav nebo malátnost jedinců, charakterizované absencí nebo snížením standardů nebo hodnot (označované jako normlessness) a s tím spojeným pocitem odcizení a bezúčelnosti. Věřil, že anomie je běžná tehdy, když okolní společnost prodělala významné změny ve svém ekonomickém osudu, ať už k dobrému nebo k horšímu, a obecněji tehdy, když existuje významný rozpor mezi ideologickými teoriemi a hodnotami, které se běžně vyznávají, a tím, co je skutečně dosažitelné v každodenním životě. To je v rozporu s předchozími teoriemi o sebevraždě, které obecně tvrdily, že sebevraždu urychlují negativní události v životě člověka a jeho následná deprese.
Podle Durkheimova názoru tradiční náboženství často poskytovala základ pro sdílené hodnoty, které anomický jedinec postrádá. Dále tvrdil, že dělba práce, která v ekonomickém životě převládala od průmyslové revoluce, vedla jednotlivce spíše k egoistickým cílům, než aby hledali dobro většího společenství.
Robert King Merton také přijal myšlenku anomie pro rozvoj Teorie kmene a definoval ji jako rozpor mezi společnými společenskými cíli a legitimními prostředky k dosažení těchto cílů. Jinými slovy, jedinec trpící anomií by usiloval o dosažení společných cílů konkrétní společnosti, ale nebyl by schopen dosáhnout těchto cílů legitimně kvůli strukturálním omezením ve společnosti. V důsledku toho by jedinec vykazoval deviantní chování. Friedrich Hayek používá zejména slovo anomie s tímto významem.
Anomie jako sociální porucha nesmí být zaměňována s anarchií. Anarchie označuje nedostatek vládců, hierarchie a velení, zatímco anomie označuje nedostatek pravidel, struktury a organizace. Mnoho zastánců anarchismu tvrdí, že anarchie nemusí nutně vést k anomii a že hierarchické velení ve skutečnosti zvyšuje bezpráví (viz např. Zákon erotické eskalace).
Websterův slovník z roku 1913 uvádí jako starší variantu použití slova anomie ve smyslu „nerespektování nebo porušení zákona“.