Argumentační teorie, neboli argumentace, studuje umění a vědy občanské debaty, dialogu, konverzace a přesvědčování. Studuje pravidla inference, logiky a procedurálních pravidel v umělém i reálném světě. Argumentace se zabývá především dosahováním závěrů prostřednictvím logického uvažování, tedy nároků založených na premisách. Ačkoli zahrnuje debatu a vyjednávání, které se zabývají dosahováním vzájemně přijatelných závěrů, argumentační teorie také zahrnuje odvětví společenské debaty, ve které je vítězství nad oponentem primárním cílem. Toto umění a věda jsou často prostředky, kterými lidé chrání své přesvědčení nebo vlastní zájmy v racionálním dialogu, v běžné hantýrce a během procesu argumentace. Argumentace se používá také v právu, jako jsou soudní procesy, příprava argumentace a testování platnosti určitých druhů důkazů. A argumentace studuje post hoc racionalizace, kterými se organizační aktéři snaží ospravedlnit rozhodnutí, která učinili iracionálně.
Klíčové komponenty argumentace
Vzhledem k tomu, že se argumentace týká filosofie, používá se s empirickými důkazy nebo bez nich, aby se dospělo k přesvědčivému závěru o otázkách, které jsou morální, vědecké, epistemické nebo povahy, na které nemůže odpovědět pouze věda. Argumentační teorie je podobná oblasti neformální logiky vzhledem k jejímu zájmu o konstrukci věrohodných argumentů a identifikaci chybného uvažování. Argumentace je také úzce spjata s oblastmi sociální epistemologie a sociologie knowlege díky svému zájmu o sociální základy poznání.
Obecně nálepku „argumentace“ používají odborníci na řeč a komunikaci (například Joseph W. Wenzel, Thomas Goodnight, Robin Rowland, Dale Hample, Scott Jacobs, Sally Jackson a Charles Arthur Willard), zatímco nálepku „neformální logika“ používají filozofové, hnutí neformální logiky je duchovním dítětem filozofů z Windsorské univerzity Ralpha Johnsona a Tonyho Blaira. Neformální logika má vskutku svůj vlastní záznam na Wikipedii. Během posledních třiceti let se však na mezinárodních konferencích, jako je ta pořádaná Amsterodamskou univerzitou (Nizozemsko) a Mezinárodní společností pro studium argumentace, spolumísili odborníci z několika oborů. Dalšími mezinárodními konferencemi jsou dvouletá konference pořádaná v Altě v Utahu sponzorovaná (americkou) Národní komunikační asociací a Americkou forenzní asociací a konference sponzorované Ontario Society for the Study of Argumentation (OSSA).
Někteří učenci chápou pojem „argument“ úzce, například jako výhradně psaný diskurz nebo dokonce diskurz, ve kterém jsou všechny premisy explicitní. Jiní chápou pojem „argument“ velmi široce, zahrnují mluvený a dokonce i neverbální diskurz, například do jaké míry lze říci, že válečný památník nebo propagandistický plakát argumentuje nebo „předkládá argumenty“. Filozof Stephen E. Toulmin řekl, že argument je nárokem na naši pozornost a víru, což je názor, který by zřejmě opravňoval považovat například propagandistické plakáty za argumenty. Spor mezi širokými a úzkými teoretiky je dlouhodobý a pravděpodobně nebude v dohledné době vyřešen. Názory většiny argumentačních teoretiků a analytiků spadají někam mezi tyto dva extrémy.
Jednou z přísných moderních verzí dialektiky se stali průkopníci na univerzitě v Amsterdamu v Nizozemsku. Intuitivní myšlenkou je formulovat jasná pravidla, která, pokud se jimi budeme řídit, přinesou racionální diskusi a rozumné závěry. Frans van Eemeren, zesnulý Rob Grootendorst a mnozí jejich studenti vytvořili velké množství prací, které tuto myšlenku objasňují.
Stephen E. Toulmin a Charles Arthur Willard rozsáhle psali o myšlence argumentačních oborů, první čerpal z představy Ludwiga Wittgensteina o jazykových hrách, druhý čerpal z politické vědy a společenské epistemologie. Pro Toulmina označuje pojem „obor“ diskurzy, v nichž jsou argumenty a věcná tvrzení zakotveny. Pro Willarda je pojem „obor“ zaměnitelný s pojmem „komunita“, „publikum“ nebo „čtenářství“. Podobným způsobem studoval G. Thomas Goodnight „sféry“ argumentů a vyvolal rozsáhlou literaturu vytvořenou mladšími učenci, kteří reagovali na jeho myšlenky nebo je používali.
Argumentace je také formální disciplínou v rámci umělé inteligence, kde cílem je, aby počítač asistoval nebo provedl akt argumentace. Kromě toho byla argumentace použita k poskytnutí důkazně-teoretické sémantiky pro non-monotónní logiku, počínaje vlivným dílem Dung (1995). Počítačové argumentační systémy našly zvláštní uplatnění v oblastech, kde formální logika a klasická teorie rozhodnutí nejsou schopny zachytit bohatost argumentace, v oblastech jako je právo a medicína. V rámci Počítačové vědy, série workshopů ArgMAS (Argumentace v multiagentních systémech), série workshopů CMNA (Počítačové modely přirozeného jazyka Argument) a nyní konference COMMA Počítačové modely Argument jsou pravidelné každoroční akce lákající účastníky ze všech kontinentů.
Typicky argument má vnitřní strukturu, která se skládá z následujících
Argument musí mít alespoň jeden předpoklad a jeden závěr.
Často se jako metoda uvažování používá klasická logika, takže závěr logicky vyplývá z předpokladů nebo opory. Jednou z námitek je, že pokud je soubor předpokladů nekonzistentní, pak z nekonzistentnosti může logicky vyplývat cokoliv. Proto je běžné trvat na tom, že soubor předpokladů je konzistentní. Osvědčenou praxí je také požadovat, aby soubor předpokladů byl minimální soubor, s ohledem na zahrnutí souboru, který je nutný k vyvození následného. Takovým argumentům se říká MINCON argumenty, zkráceně minimal consistent. Taková argumentace byla aplikována na oblasti práva a medicíny. Druhá argumentační škola zkoumá abstraktní argumenty, kde ‚argument‘ je považován za primitivní termín, takže se nebere v úvahu žádná vnitřní struktura argumentů.
Ve své nejběžnější formě argumentace zahrnuje jednotlivce a partnera/nebo oponenta zapojené do dialogu, přičemž každý z nich má rozdílné postoje a snaží se přesvědčit jeden druhého. Dalšími typy dialogu kromě přesvědčování jsou eristika, hledání informací, dotazování, vyjednávání, rozvažování a dialektická metoda (Doug Walton). Dialektická metoda byla proslavena Platónem a jeho používáním Sokrata kriticky zpochybňujícího různé postavy a historické osobnosti.