V lingvistice (artikulační fonetice) popisuje způsob artikulace způsob, jakým se jazyk, rty a další řečové orgány podílejí na kontaktu zvuku. Často se tento pojem používá pouze pro tvorbu souhlásek. Pro každé místo artikulace může existovat několik způsobů, a tedy i několik homogenních souhlásek.
Jedním z parametrů způsobu mluvení je striktura, tj. jak blízko k sobě mají řečové orgány. Jiné parametry než striktura jsou ty, které se podílejí na zvucích ar (taps a tril) a na sykavkách frikativ. Do způsobu se často zahrnuje i nazalita a lateralita, ale fonetici, například Peter Ladefoged, je považují za nezávislé.
Zvuky řeči lze podél linie od největší po nejmenší strikturu rozdělit na stopové souhlásky (s okluzí neboli blokovaným prouděním vzduchu), frikativní souhlásky (s částečně blokovaným, a tedy silně turbulentním prouděním vzduchu), aproximanty (jen s mírnou turbulencí) a samohlásky (s úplným neomezeným prouděním vzduchu). A frikativy se často chovají, jako by byly na pomezí mezi stopami a frikativami, ale z fonetického hlediska jde o sekvence stopa plus frikativa.
Z historického hlediska se hlásky mohou posouvat po této linii směrem k menší striktnosti v procesu zvaném lenitace.
Sibilanty se od ostatních frikativ odlišují tvarem jazyka a směrem proudu vzduchu nad zuby. Frikativy na koronárních místech artikulace mohou být sibilanty nebo nesibilanty, přičemž sibilanty jsou častější.
Klapky a klapky jsou podobné velmi krátkým zastávkám. Jejich artikulace a chování je však natolik odlišné, že je lze považovat za samostatný způsob, nikoliv pouze za délku.[upřesnit]
Trylky zahrnují vibraci jednoho z řečových orgánů. Protože trilkování je oddělený parametr od striktury, lze tyto dva parametry kombinovat. Zvýšení striktury typického trilku vede ke vzniku trilkované frikativy. Známe také trilkované afrikáty.
Nosní proud vzduchu lze přidat jako nezávislý parametr k jakémukoli zvuku řeči. Nejčastěji se vyskytuje u nosových stop a nosových samohlásek, ale vyskytují se i nosové frikativy, tapy a aproximanty. Pokud zvuk není nosový, nazývá se orální. Orální stopa se často nazývá ploska, zatímco nosová stopa se obvykle nazývá jen nosovka.
Lateralita je uvolnění proudu vzduchu na straně jazyka. Může se kombinovat i s jinými způsoby, takže vznikají laterální aproximanty (nejčastější), laterální klapky a laterální frikativy a afrikáty.
Způsoby artikulace s podstatnou překážkou proudění vzduchu (plosivy, frikativy, afrikáty) se nazývají obstruenty. Ty jsou prototypicky bezzvučné, ale velmi časté jsou i znělé obstruenty. Způsoby bez takové obstrukce (nazály, likvidy, aproximanty a také samohlásky) se nazývají sonoranty, protože jsou téměř vždy znělé. Bezhlasé sonoranty jsou neobvyklé, ale vyskytují se ve velštině a klasické řečtině (hláska „rh“), v tibetštině (hláska „lh“ ze Lhasy) a „wh“ v těch dialektech angličtiny, které rozlišují „which“ od „witch“.
Sonorní hlásky se mohou nazývat také rezonanty a někteří lingvisté dávají přednost tomuto termínu, přičemž slovo „sonorní“ omezují na nevokalické rezonanty (tj. nazály a likvidy, nikoli však samohlásky nebo polosamohlásky). Další běžné rozlišení je mezi stopami (plosivy a nazály) a kontinuanty (vše ostatní); afrikáty jsou považovány za obojí, protože jsou sekvencí stopa plus frikativa.
Ostatní iniciace proudu vzduchu
Všechny tyto způsoby artikulace se vyslovují pomocí mechanismu proudu vzduchu, který se nazývá pulmonální egresivní, což znamená, že vzduch proudí ven a je poháněn plícemi (vlastně žebry a bránicí). Jsou možné i jiné mechanismy proudění vzduchu. Mezi zvuky, které se opírají o některé z nich, patří např: