Asimilace je kognitivní proces, při kterém dochází k integraci nových informací do stávajícího schématu představ. Například když člověk uvidí neznámého psa, pravděpodobně si ho prostě asimiluje do svého psího schématu. Pokud se však pes chová podivně a způsobem, který se mu nezdá být psím, dojde k akomodaci, protože se vytvoří nové schéma pro daného psa.
Jean Piaget ve své formalizaci teorie konstruktivismu formuloval mechanismy, kterými si žáci osvojují znalosti. Předpokládal, že prostřednictvím procesů akomodace a asimilace si jedinci vytvářejí nové znalosti na základě svých zkušeností. Při asimilaci jedinci začleňují nové zkušenosti do již existujícího rámce, aniž by tento rámec měnili. K tomu může dojít, když jsou zkušenosti jednotlivců v souladu s jejich vnitřními reprezentacemi světa, ale může k tomu dojít také jako k selhání při změně chybného chápání; jednotlivci si například nemusí všímat událostí, mohou špatně chápat vstupy od druhých nebo se mohou rozhodnout, že událost je náhodná, a proto je jako informace o světě nedůležitá. Naproti tomu, když jsou zkušenosti jednotlivců v rozporu s jejich vnitřními reprezentacemi, mohou změnit své vnímání zkušeností tak, aby odpovídalo jejich vnitřním reprezentacím. Podle této teorie je akomodace proces přetváření mentální reprezentace vnějšího světa tak, aby odpovídala novým zkušenostem. Akomodaci lze chápat jako mechanismus, díky němuž neúspěch vede k učení: když jednáme na základě očekávání, že svět funguje určitým způsobem, a ten naše očekávání porušuje, často selžeme, ale díky akomodaci této nové zkušenosti a přeformulování našeho modelu fungování světa se ze zkušenosti neúspěchu nebo neúspěchu druhých učíme.
Je důležité poznamenat, že konstruktivismus není konkrétní pedagogika. Ve skutečnosti je konstruktivismus teorií popisující, jak probíhá učení, bez ohledu na to, zda žáci využívají své zkušenosti k pochopení přednášky nebo se řídí návodem ke stavbě modelu letadla. V obou případech teorie konstruktivismu předpokládá, že žáci konstruují znalosti na základě svých zkušeností.
Konstruktivismus je však často spojován s pedagogickými přístupy, které podporují aktivní učení nebo učení se praxí. Existuje mnoho kritik „učení se praxí“ (tzv. „discovery learning“) jako výukové strategie (viz např. kritika níže). Ačkoli je konstruktivismus jako projektová strategie velmi nadšen, podle Tobiase a Duffyho „… nám se zdá, že konstruktivismus zůstává spíše filozofickým rámcem než teorií, která by nám umožnila přesně popsat výuku nebo předepsat projektové strategie (s. 4)“. To je nešťastné, protože filosofie vzdělávání, která stojí za konstruktivismem, je poměrně slibná, ale zdá se, že konstruktivisté mají potíže s definováním testovatelných teorií učení. Částečně je to způsobeno Piagetovou nedůvěrou k empirickým metodám a spoléháním se na klinickou metodu.
Uvědomění – Kognitivní disonance – Porozumění – Vědomí – Představivost – Intuice
Amodální vnímání – Vnímání barev – Vnímání hloubky – Vizuální vnímání – Vnímání tvarů – Haptické vnímání – Vnímání řeči – Vnímání jako interpretace – Numerická hodnota vnímání – Vnímání výšky tónu – Harmonické vnímání – Sociální vnímání
Kódování – Ukládání – Vyvolání – Konsolidace paměti
Pozornost – Vyšší nervová činnost – Záměr – Učení (paměť) – Duševní únava – Nastavení (psychologie) – Myšlení – Vůle