Budoucnost iluze (Die Zukunft einer Illusion) je kniha Sigmunda Freuda z roku 1927. Popisuje jeho interpretaci vzniku náboženství, jeho vývoj, psychoanalýzu a jeho budoucnost. Freud nahlížel na náboženství jako na systém falešné víry.
Náboženství jako omezovač instinktů
Freud definuje náboženství jako iluzi, skládající se z „určitých dogmat, tvrzení o faktech a podmínkách vnější a vnitřní reality, které člověku říkají něco, co sám neobjevil, a které tvrdí, že by jim měl věřit.“ Náboženské pojmy jsou předávány třemi způsoby a tím se hlásí k naší víře. „Za prvé proto, že jim již věřili naši prapředci; za druhé proto, že máme důkazy, které nám byly předány z antiky, a za třetí proto, že je zakázáno vůbec vznášet otázku jejich pravosti.“ Z psychologického hlediska tato přesvědčení představují fenomén splněných přání. Přání, která jsou „splněním nejstarších, nejsilnějších a nejnaléhavějších přání lidstva.“ (K. 6 pg.38). Mezi ně patří nutnost lpět na existenci otce, prodloužení pozemské existence budoucím životem a nesmrtelnost lidské duše. Pro rozlišení mezi iluzí a omylem uvádí Freud jako omyl vědecká přesvědčení jako „Aristotelovo přesvědčení, že havěť se vyvíjí z trusu“ (K.39), ale „tvrzení jistých nacionalistů, že indo-germánská rasa je jediná schopná civilizace“ je iluze, a to jen kvůli souvisejícímu přání. Výslovněji řečeno „pro iluze je charakteristické to, že jsou odvozeny od lidských přání“ (K. 39) Dodává však, že „iluze nemusí být nutně falešné“ (K.39) Uvádí příklad dívky ze střední třídy, která má iluzi, že si ji princ vezme. I když je to nepravděpodobné, není to nemožné. To, že je to zakotveno v jejím přání, z toho dělá iluzi.
Původ a vývoj náboženství
Freud začíná vysvětlením náboženství v podobném termínu jako totemismus. Jedinec je v podstatě nepřítelem společnosti a má instinktivní nutkání, které musí být potlačeno, aby pomohlo společnosti fungovat. „Mezi těmito instinktivními přáními jsou přání incestu, kanibalismu a touhy po zabíjení.“ (str. 10) Jeho pohled na lidskou přirozenost je, že je antisociální, vzpurná a má vysoké sexuální a destruktivní tendence. Destruktivní povaha člověka nastavuje sklon ke katastrofě, když člověk musí působit na ostatní ve společnosti. „Neboť masy jsou líné a neinteligentní; nemají žádnou lásku k instinktivnímu odříkání a nenechají se přesvědčit argumentem o jeho nevyhnutelnosti; a jedinci, kteří je tvoří, se navzájem podporují v tom, že dávají volnou ruku své nedisciplinovanosti.“ (str. 7) Tak destruktivní je lidská povaha, tvrdí, že „jen díky vlivu jedinců, kteří mohou jít příkladem a které masy uznávají za své vůdce, mohou být donuceni vykonat práci a podstoupit odříkání, na nichž závisí existence civilizace.“ (str. 8) To vše nastavuje strašně nepřátelskou společnost, která by se mohla zhroutit, kdyby nebylo civilizačních sil a rozvíjení vlády.
Dále rozpracovává vývoj náboženství, neboť důraz na získání bohatství a uspokojení instinktivních pudů (sex, bohatství, sláva, štěstí, nesmrtelnost) přechází od „hmotného k duševnímu“. Jako kompenzaci za dobré chování slibuje náboženství odměnu.
Téma je shrnuto v úvodu Freudovy následující knihy Civilizace a její nespokojenci:
Názory vyjádřené přítelem, kterého si tolik vážím a který sám kdysi v básni vychvaloval kouzlo iluze, mi působily nemalé potíže… Z vlastní zkušenosti jsem se nemohl přesvědčit o primární povaze takového pocitu. To mi však nedává právo popírat, že se ve skutečnosti vyskytuje u jiných lidí. Jedinou otázkou je, zda je správně vykládán a zda by měl být považován za fons et origo celé potřeby náboženství.
Dnes někteří učenci [potřebné přisuzování] považují argumenty uvedené v knize Budoucnost iluze za projev genetického klamu, v němž je víra považována za nepravdivou nebo vyvratitelnou na základě svého původu. Učenci toto tvrzení stále zpochybňují.
Psychoanalýza náboženství
Náboženství je výstřelkem oidipovského komplexu a představuje bezmocnost člověka ve světě, který musí čelit konečnému osudu smrti, zápasu civilizace a sil přírody. Na boha pohlíží jako na projev dětské „touhy po [otci]“ (str. 18) Jeho slovy „Bohové si ponechávají trojí úkol: musí vymýtit hrůzy přírody, musí smířit lidi s krutostí Osudu, zejména tak, jak se to ukazuje ve smrti, a musí jim vynahradit utrpení a strádání, které jim společný civilizovaný život vnutil.“ (str. 19)