Charles Horton Cooley (1864-1929) byl americký sociolog.
Získal titul BA (1887) a PhD (1894) z ekonomie na Michiganské univerzitě, než se rozhodl obrátit svou kariéru na sociální psychologii. Od roku 1892 učil na Michiganské univerzitě.
Cooleyho pojetí „zrcadlícího se já“ je nepochybně jeho nejslavnější a je známé a akceptované většinou dnešních psychologů a sociologů. Rozšířilo představu Williama Jamese o sobě tak, aby zahrnovala schopnost reflexe vlastního chování. Názory jiných lidí budují, mění a udržují náš obraz o sobě samém; existuje tedy interakce mezi tím, jak se vidíme my sami a jak nás vidí ostatní.
Podle Cooleyho ve své práci „Lidská přirozenost a společenský řád“ zahrnovalo jeho „zrcadlící se já“ tři kroky:
1) Pro začátek si představujeme svůj vzhled, vlastnosti a osobnosti.
2) Reakce druhých pak využíváme k interpretaci toho, jak si nás druzí vizualizují.
3) Rozvíjíme vlastní sebepojetí, založené na našich interpretacích. Naše sebepojetí může být posíleno nebo zmenšeno našimi závěry.
Cooley a sociální subjektivita
Cooleyho teorie se projevovaly v reakci na trojnásobnou nutnost, která se vyvinula v rámci společnosti. První z nich byla nutnost vytvořit pochopení společenských jevů, které zdůrazňovaly subjektivní mentální procesy jednotlivců, ale zároveň si uvědomovaly, že tyto subjektivní procesy jsou účinky a příčiny společenských procesů. Druhá nutnost zkoumala vývoj sociálně dynamického pojetí, které vykreslovalo stavy chaosu jako přirozené jevy, které by mohly poskytnout příležitosti pro „adaptivní inovaci“. A konečně, potřeba projevit se u veřejnosti, která by byla schopna vykonávat nějakou formu „informované morální kontroly“ nad současnými problémy a budoucími směry.
V souvislosti s těmito, výše zmíněnými dilematy Cooley reagoval konstatováním, že „společnost a jedinec neoznačují seperabilní jevy, ale rozdílné aspekty téže věci, neboť samostatný jedinec je abstrakce neznámá zkušenosti, a stejně tak je společnost považována za něco jiného než jednotlivci“. Z toho se rozhodl vytvořit „mentálně-sociální“ komplex, jehož by nazval „Zrcadlovým já“.
Zrcadlové já je tvořeno představivostí o tom, jak může být jeho já chápáno jiným jedincem. To by se později nazývalo „Empatická introspekce“. Tato teorie se vztahovala nejen na jednotlivce, ale i na makroekonomické otázky společnosti a na ty makrosociologické podmínky, které jsou vytvářeny v průběhu času.
Ohledně ekonomiky předložil Cooley odlišný pohled od normy, když uvedl, že „…ani ekonomické instituce by nemohly být chápány pouze jako výsledek neosobních tržních sil.“ Ohledně sociologického pohledu a jeho vztahu k tradicím uvádí, že rozpuštění tradic může být pozitivní, čímž vzniká „druh ctností, stejně jako neřestí, které nacházíme na hranici: obyčejné jednání, láska k charakteru a síle, laskavost, naděje, pohostinnost a odvaha.“ Věřil, že sociologie nadále přispívá k „rostoucí efektivitě intelektuálních procesů, které by osvítily větší veřejnou vůli.“ (Levine, 1995)
Levine, Donald N. Visions of the Sociological Tradition. The University of Chicago Press. 1995. str. 263-267