David Benjamin Kaplan (1933) je americký filozof a logik vyučující na UCLA. Je známý zejména svou prací na demonstrativech, na propozicích a na referencích v neprůhledných (intensionálních) kontextech.
Jeho filozofické oblasti zájmu jsou následující: Logika, Filosofická logika, Modalita, Filosofie jazyka, Metafyzika a Epistemologie.
David Kaplan získal doktorát z filozofie na UCLA v roce 1964, kde byl posledním vysokoškolským studentem vedeným Rudolfem Carnapem. Jeho diplomová práce se jmenovala „Základy intenzivní logiky“. Jeho formativní léta jako filozofa byla ovlivněna přítomností významných osobností analytické filosofické tradice na UCLA, jako byli Alonzo Church a Richard Montague.
Obvykle každý rok na UCLA Kaplan vyučuje kurz vyšší divize o filozofii jazyka, se zaměřením na práci buď Gottloba Frege, Bertranda Russella, nebo P.F. Strawsona. Jeho živé přednášky se často zaměřují na vybrané odstavce z Russellova „O denotování“ a také z Fregeova „O smyslu a odkazu“.
Sémantika pro indexikální a demonstrační
Mezi Kaplanovy nejvlivnější příspěvky k filosofii jazyka patří jeho sémantická analýza indexikálů a demonstrativů, která je nastíněna (postupně podrobněji) v „Dthat“, „On The Logic of Demonstratives“, „Demonstratives“ a „Afterthoughts“.
Kaplanovy postřehy se soustřeďují na dvě klíčové odlišnosti, které mohou být chápány jako reakce na neschopnost Fregeovy sémantiky vypořádat se s kontextovou citlivostí v jazyce. Za prvé, místo Fregeovy kategorie Sinn (Smysl: zhruba význam nebo obsah) Kaplan zavádí pojmy charakter a obsah, kde prvně jmenovaný může být považován zhruba za význam výrazu, a druhý může být považován za výrok (nebo výrokovou složku) vyjádřený výrazem v kontextu. Spolu s tímto rozdílem Kaplan explicitně rozlišuje mezi kontextem výroku a okolnostmi vyhodnocení výroku vyjádřeného výrokem. Kontext může být formalizován jako soubor složený z řečníka, místa, času a možného světa (a v závislosti na analýze demonstrativů možná i souboru buď demonstrací nebo režijních záměrů). Okolnosti vyhodnocení hrají roli velmi podobnou možným světům v modální sémantice.
Se všemi těmito pojmy na svém místě dává Kaplan techničtější definici znaku a obsahu. Znak definuje funkci asociovanou konvencí s výrazem, který bere kontextové prvky jako argumenty a dává obsah jako hodnoty. Obsah naopak definuje funkci, která bere jako argumenty ty prvky okolností vyhodnocení, které jsou relevantní pro určení rozšíření, a výstupem jako hodnotu rozšíření (referent nebo pravdivá hodnota).
Lze tak definovat ještě dva důležité pojmy. Můžeme říci, že výraz je kontextově citlivý jen v případě, že jeho charakter definuje nekontinentní funkci (tj. jen v případě, že výstupní hodnoty obsahu jsou dány různými kontextově-elementárními argumenty). Výraz je kontextově necitlivý jen v případě, že jeho charakter definuje konstantní funkci. Můžeme také říci, že rozdíl mezi znakem a obsahem se v případě kontextově necitlivých exspresí rozpadá a že konvence spojuje každý takový výraz přímo s obsahem.
Na druhou stranu, výraz je přímo referenciální jen v případě, že jeho obsah definuje konstantní funkci od okolností vyhodnocení až po rozšíření. Kaplan také charakterizuje přímo referenciální výrazy jako ty, které odkazují bez zprostředkování Fregeanského Sinnu, nebo jako ty, jejichž jediným přínosem k obsahu jsou jejich odkazy. V případě přímo referenciálních výrazů tak můžeme říci, že rozlišení mezi obsahem a odkazem se rozpadá.
Kaplan dále používá toto sémantické schéma k vysvětlení zajímavých jevů týkajících se věcí, jako je vztah mezi nutnou a a priori pravdou. Projev je prý nutně pravdivý jen pro případ, že obsah, který vyjadřuje, je pravdivý za všech možných okolností; zatímco výrok je prý pravdivý a priori jen pro případ, že v každém kontextu vyjadřuje obsah, který je pravdivý za okolností, jichž je tento kontext součástí. Takže ‚Teď jsem tady‘ je pravdivé a priori díky tomu, že každý z použitých indexických výrazů (‚Já‘, ‚Tady‘, ‚Teď‘) přímo odkazuje na mluvčího, místo a tme výroku. Projev však není nutně pravdivý, protože každý daný mluvčí mohl být v té době na jiném místě vzhledem k odlišným okolnostem hodnocení. Na druhou stranu ‚Jsem David Kaplan‘, jak ho vyslovil David Kaplan, je nutně pravdivé, protože ‚Já‘ a ‚David Kaplan‘ (oba přímo odkazující výrazy) odkazují na stejný předmět za všech okolností hodnocení. Stejný výrok však není a priori pravdivý, protože pokud by byl vysloven v jiném kontextu (tj. s jiným mluvčím než Kaplan), mohl by být nepravdivý.
Možná, že ústředním problémem, kterému Kaplanův přístup čelí, je problém vlastních jmen. Problém pramení ze skutečnosti, že vlastní jména se zdají být přímo odkazující i kontextově necitlivá, což znamená, že konstantní funkce jsou definovány jak charakterem vlastního jména, tak jeho obsahem. Zdá se však, že vlastní jména nemají jiný význam než jejich odkaz – tento názor původně navrhl John Stuart Mill, ale Frege ho zpochybnil verzí své skládačky pro vlastní jména. Mnoho filozofů se pokusilo zabývat touto otázkou (zejména Scott Soames, Nathan Salmon, Howard Wettstein, Michael Devitt, David Braun a Joseph Almog), ale bez výrazného úspěchu.