Jazyky kulturního dědictví jsou neúplně osvojené verze jazyků, kterými se mluví doma, ale nemluví se jimi v širší komunitě. Mluvčí kulturního dědictví si osvojí rodný jazyk ještě předtím, než si osvojí dominantní jazyk regionu. Osvojení jazyka kulturního dědictví se však zpomalí, když mluvčí začne primárně používat dominantní jazyk regionu. Ačkoli mluvčí kulturního dědictví se cítí dobře ve všech rejstřících dominantního jazyka, zvládnutí jazyka kulturního dědictví se může lišit od čistě vnímavých dovedností v pouze neformálním mluveném jazyce až po plynulost v mateřském jazyce.
Pojem „jazyk dědictví“ může také odkazovat na jazyk, který si osvojí ve třídě jedinec, který má k jazyku kulturní vztah, ale není mu v raném dětství vystaven. Toto užití pojmu „dědictví“ je čistě adjektivum a neodkazuje na jazykový jev.
Znalost jazyků kulturního dědictví
Studenti kulturního dědictví ovládají dominantní jazyk plynně a rádi jej používají ve formálním prostředí, a to díky tomu, že jsou jazyku vystaveni prostřednictvím formálního vzdělávání. Jejich znalost jazyka kulturního dědictví se však značně liší. Někteří studenti kulturního dědictví mohou po zahájení formálního vzdělávání v dominantním jazyce ztratit určitou plynulost v prvním jazyce. Jiní mohou jazyk kulturního dědictví používat důsledně doma a s rodinou, ale v jazyce kulturního dědictví absolvují minimální až žádnou formální odbornou přípravu, a mohou tak zápasit se znalostmi gramotnosti nebo s jeho používáním v širším prostředí mimo domov.
Někteří mluvčí kulturního dědictví jazyk výslovně studují, aby získali další znalosti. Trajektorie učení mluvčích kulturního dědictví se výrazně liší od trajektorií studentů druhého jazyka, kteří byli v minulosti málo nebo vůbec vystaveni cílovému jazyku. Například studenti kulturního dědictví obvykle vykazují fonologickou výhodu oproti studentům druhého jazyka, a to jak ve vnímání, tak ve vytváření jazyka kulturního, a to i v případě, že jejich expozice jazyku kulturního dědictví byla velmi brzy v životě přerušena. Mluvčí kulturního dědictví mají také tendenci rozlišovat, spíše než spojovat, snadno zaměnitelné zvuky v jazyce kulturního dědictví a dominantním jazyce spolehlivěji než studenti druhého jazyka. Také v morfologii bylo zjištěno, že mluvčí kulturního dědictví jsou spíše rodilí než studenti druhého jazyka, i když jsou typicky výrazně odlišní od rodilých mluvčích.
Nadále se diskutuje o definici mluvčího dědictví obecně a pro konkrétní jazyky. Debata má zvláštní význam v jazycích, jako je čínština, arabština a různé jazyky Indie a Filipín, kde jsou mluvčí více jazyků nebo dialektů považováni za mluvčí dědictví jediného standardního jazyka vyučovaného z geografických, kulturních nebo jiných důvodů (mandarínská čínština, klasická arabština, hindština nebo tagalština).