Tento článek se zabývá epidemiologie deprese u dospělých pro jiné věkové skupiny viz:
„Deprese je nejčastější duševní poruchou v komunitním prostředí a je hlavní příčinou invalidity na celém světě. V roce 1990 byla čtvrtou nejčastější příčinou ztráty let života přizpůsobených invaliditě na světě a předpokládá se, že do roku 2020 se stane druhou nejčastější příčinou (Světová banka, 1993). V roce 1994 se odhadovalo, že v důsledku deprese se na Západě každoročně ztratí asi 1,5 milionu let života přizpůsobených invaliditě (Murray a kol., 1994).“ [1]
Nedávný přehled epidemiologie globálních chorob opět řadí depresivní poruchu mezi hlavní faktory, které přispívají k zatížení společnosti péčí. Tato zjištění rozšiřují informace dostupné z podobných průzkumů v letech 1990 a 2000“. Potvrzují, že depresivní poruchy jsou hlavní přímou příčinou celosvětové zátěže nemocí, a ukazují, že depresivní poruchy také přispívají k zátěži přiřazené sebevraždě a ischemické chorobě srdeční. Odhady celosvětové zátěže depresivními poruchami uvedené v GBD 2010 jsou pravděpodobně přesnější než odhady v předchozích studiích GBD, ale jsou omezeny faktory, jako je řídkost údajů o depresivních poruchách z rozvojových zemí a platnost vah postižení používaných pro výpočet YLD. I přesto tato zjištění posilují význam léčby depresivních poruch jako priority veřejného zdraví a zavádění nákladově efektivních intervencí ke snížení jejich všudypřítomné zátěže.
Zátěž byla vypočtena pro depresivní poruchu (MDD) a dysthymii. Byl proveden systematický přezkum epidemiologických údajů. Údaje byly sloučeny pomocí bayesovské meta-regrese. Váhy postižení z údajů populačního průzkumu kvantifikovaly závažnost ztráty zdraví při depresivních poruchách. Tyto váhy byly použity k výpočtu let života s postižením (YLDs) a let života upravených podle postižení (DALYs). Samostatné DALYs byly odhadnuty pro sebevraždu a ischemické srdeční onemocnění, které lze přičíst depresivním poruchám.
Depresivní poruchy byly v roce 2010 druhou hlavní příčinou YLD. MDD tvořilo 8,2% (5,9%-10,8%) globálních YLD a dysthymie 1,4% (0,9%-2,0%). Depresivní poruchy byly hlavní příčinou DALY, i když jim nebyla přisuzována žádná úmrtnost jako základní příčina. MDD tvořilo 2,5% (1,9%-3,2%) globálních DALY a dysthymie 0,5% (0,3%-0,6%). U MDD byla větší regionální variabilita zátěže než u dysthymie; s vyššími odhady u žen a dospělých v produktivním věku. Zatímco mezi lety 1990 a 2010 se zátěž zvýšila o 37,5%, bylo to způsobeno populačním růstem a stárnutím. MDD vysvětlovalo 16 milionů sebevražedných DALY a téměř 4 miliony ischemických srdečních onemocnění DALY. Tato přiřaditelná zátěž by zvýšila celkovou zátěž depresivních poruch z 3,0% (2,2%-3,8%) na 3,8% (3,0%-4,7%) globálních DALY.
Výzkumníci shromáždili údaje o prevalenci, incidenci, míře remise a trvání MDD a dysthymie a o nadměrném počtu úmrtí způsobených těmito poruchami z publikovaných článků. Tyto údaje shromáždili pomocí statistické metody zvané Bayesova metaregrese a vypočítali hodnoty YLD pro MDD a dysthymii pomocí vah postižení shromážděných v populačních průzkumech. MDD představovala v roce 2010 8,2% globálních YLD, což z ní činí druhou hlavní příčinu let života prožitých s postižením (YLD). Dysthymie představovala 1,4% globálních YLD. MDD a dysthymie byly také hlavními příčinami DALY upravených podle postižení, které představovaly 2,5% resp. 0,5% globálních DALY. Regionální rozdíly v zátěži byly větší u MDD než u dysthymie, zátěž depresivních poruch byla vyšší u žen než u mužů, největší podíl YLD z depresivních poruch se vyskytoval u dospělých v produktivním věku a globální zátěž depresivních poruch se v letech 1990 až 2010 zvýšila o 37,5% z důvodu populačního růstu a stárnutí. Konečně MDD vysvětlila dalších 16 milionů DALY a 4 miliony DALY, když byla považována za rizikový faktor sebevraždy, respektive ischemické choroby srdeční. Tato „přičitatelná“ zátěž zvýšila celkovou zátěž depresivních poruch na 3,8% celosvětových DALY.
Deprese je tedy hlavní příčinou nemocnosti na celém světě.[2] Celoživotní prevalence se značně liší, od 3% v Japonsku po 17% v USA. Ve většině zemí se počet lidí, kteří by depresí během svého života trpěli, pohybuje v rozmezí 8-12%.[3][4] V Severní Americe je pravděpodobnost, že během jednoho roku dojde k závažné depresivní epizodě, 3-5% u mužů a 8-10% u žen.[5][6] Populační studie soustavně ukazují, že deprese je u žen přibližně dvakrát častější než u mužů, i když není jasné, proč tomu tak je a zda k tomu přispívají faktory, které nebyly zohledněny.[7] Relativní nárůst výskytu souvisí spíše s pubertálním vývojem než s chronologickým věkem a dosahuje dospělosti v poměru mezi 15 a 18 lety a zdá se, že je spojen s psychosociálními více než hormonálními faktory.[7]
První depresivní epizodu lidé nejčastěji prodělají mezi 30. a 40. rokem života a mezi 50. a 60. rokem života je druhý, menší vrchol výskytu.[8] Riziko velké deprese se zvyšuje u neurologických stavů, jako je cévní mozková příhoda, Parkinsonova choroba nebo roztroušená skleróza, a během prvního roku po porodu.[9][10] Je také častější po kardiovaskulárních onemocněních a souvisí s horším výsledkem.[11][12] Studie se rozcházejí v prevalenci deprese u starších osob, ale většina údajů naznačuje, že v této věkové skupině dochází ke snížení.[13]
Deprese je často spojována s nezaměstnaností a chudobou.[14] Velká deprese je v současné době hlavní příčinou onemocnění v Severní Americe a dalších zemích s vysokými příjmy a čtvrtou hlavní příčinou na celém světě. V roce 2030 se předpokládá, že bude druhou hlavní příčinou onemocnění na celém světě po HIV, podle Světové zdravotnické organizace.[15] Zpoždění nebo selhání při hledání léčby po relapsu a selhání zdravotníků při poskytování léčby jsou dvě překážky při snižování invalidity.[16]
Epidemiologické studie deprese je obtížné interpretovat kvůli rozdílným definicím případů a rozdílům v diagnostických postupech mezi studiemi. Například Boyd a Weissman (1981) přezkoumali tuto oblast rozdělením dat na studie depresivních příznaků, bipolární poruchy a nebiopolární deprese.Použitím této klasifikace byly hlášeny menší rozdíly v epidemiologických mírách (bodová prevalence, incidence a celoživotní riziko), než byly zaznamenány v předchozích hodnoceních.
Epidemiologie deprese podle zemí
Epidemiologie deprese a komorbidních stavů
Silverman, C. (1968) The Epidemiology of Depression. London : Oxford University Press
deprese a úzkost. J Clin Psychiatry 2001;
62(Suppl 13):4-10.